Jak jsem jednou prchal ve stanu!

Vrchní, prchni!

Kultovní tříkolka s koženkovou karoserií, co nebourá, ale leští, byla zamýšlená pro invalidy, ale nakonec vykrývala díru na trhu a hlad po autech, který socialistické hospodářství nedokázalo vykrýt. Bratry Stránské inspiroval legendární britský Morgan, ale jejich výsledek nebyl tak cool. Ani jejich osud nebyl tak šťastný, František zahynul při testovací jízdě a Mojmíra z firmy vyštípali komunisté. Od roku 1956 se vozítko dočkalo jména Velorex, tedy král kol. No, proti bicyklům šlo opravdu o pokrok.

Nejznámějším typem je Velorex 16/350. První číslice udává rozměr kol, které se montovaly od roku 1963 (což je i rok výroby tohoto kousku). Ta druhá zase označuje objem motoru Jawa, vyráběly se i typy 250 a 175 s motorem z Čezety.

Velorex je pro dva a jelikož v něm sedíme dva chlapi, máme k sobě blízko. Rámy s bočními slídovými okny jsme sundali, abychom mohli mít lokty ven, a jsem rád, že je sucho, jinak prý do oken stříká voda od předních kol. Topení tu není, ale ono by stejně bylo k ničemu. Sundat se dá i střecha, takže se auto snadno změní v roadster. No páni. Jinak nohy mám natažené dopředu až někam k přídi auta, spolujezdec si je opírá o baterku. Těsně nad koleny je nádrž a závěsný úložný prostor, druhý je nad motorem za hlavami cestujících. Velmi prostá je palubka za velkým volantem – jediný budík ze Škody Spartak a kontrolka dobíjení.

Motor Jawa 572 nabízí 16 koní v 4750 otáčkách. Nezní to nic moc, ale také pohybuje vozítkem o hmotnosti pouhých 310 kilogramů. Stačí to tedy na rychlost 85 km/h, ale to je jen deklarovaný údaj. Popravdě jsem neměl odvahu to vyzkoušet, šedesátka je za volantem tříkolky až až. Motor navíc tak strašně řve, že už víc decibelů stejně riskovat nechci. Ani takhle si v autě nepopovídáme a všechny informace musím nasávat až na místě k focení, kde si uši na chvíli odpočinou.

Na rozdíl od těch komických Reliantů z Mistra Beana má Velorex stabilnější rozvržení. Když zatočíte, tak se nepřevrátíte, ale poslušně zahnete. Tedy pokud máte normální povrch. Zadní kolo sice je zatížené motorem, takže má trakci, ale třeba na mokré trávě se z hadraplánu stane driftovadlo, ze kterého by si Japonci sbírali brady po zemi. Vyplatí se prý zadní kolo nahustit až na 4 atmosféry, pak prý auto tolik neplave. Také tramvajové koleje mohou být sranda, když vám do nich zapadnou přední kola a zadek se pak smýká ze strany na stranu. Nám vlastně stačil na venkovské silničce obyčejný výmol a najednou auto už nejelo přímo vpřed, ale poskočilo si mírně do strany a jakoby nic směřovalo k pangejtu. Neustále jsem tedy musel být ve střehu a vracet dost nepřesným řízením malé tříkolce zpátky její směr. V duchu obdivuji každoroční výlety majitele na srazy, prý i několik desítek kilometrů.

Když se na konci silničky chceme otočit, je nejlepší vystrčit nohu ze dveří a odstrkat se zpátky. Ano, Velorex sice má zpátečku, ale to musíte chcípnout motor, nahodit jej opačně a pak máte dozadu i všechny rychlostní stupně. Já už ale zastavuji, soukám se z malého vozítka a plný dojmů jej předávám právoplatnému řidiči. Asi bych si jej nekoupil, ale byla to vážně zajímavá řidičská zkušenost.

Kompletní článek najdete jako vždy na magazínu Garáž.