Trocha nostalgie o staré automobilové pařbě

Počítačové hry nám ve virtuální realitě umožnují užít si některé autařské věci, které jinak nemáme šanci vyzkoušet. Já asi nikdy nepojedu se speciálem WRC Mistrovství světa v rally, ale přesto jsem několikanásobným šampionem. Ale jen doma na gauči u starého Playstationu. Může za to kamarád Krtek, který měl vždycky lepší počítač než já. Na tom mém šel hrát tak maximálně Transport Tycoon DeLuxe, co byla mimochodem výborná strategická hra, kterou bych si vlastně hned zase zahrál, ale o tom to dnes není. U Krtka jsem totiž poprvé hrál hru Colin McRae Rally 2.0 a okamžitě jsem jí propadl. Tak moc, že za další peníze z brigády jsem si koupil první Playstation a tuhle hru. A když jsem dnes zjistil, že včera slavila hra 20 let od svého vydání, napadlo mne zjistit, zda na ní má někdo stejně nostalgické vzpomínky.

Jistě, ta hra je 20 let stará, takže úroveň grafiky té doby má své limity. Na Playstationu navíc mnohem větší, než na počítači. Jenže tehdy přišla s destrukčním módem a tak se auto na trase závodu opravdu rozbíjelo. Jako první to většinou schytala zadní světla, která svítila při brzdění. Jen málokdy mi vydržela až do cíle, pokud ale ano a trefil jsem naopak něco čumákem, začalo auto blikat výstražnýma. Vzápětí praskalo okno a nakonec se z auta dal očesat zadní nárazník a křídlo. Do cíle tak mohlo dorazit auto hodné přezdívky samotného Colina – McCrash. Ale nevadí, po dvou erzetách přišla servisní zóna a vy jste měli k dispozici 60 minut času a podle toho si vybrat, co opravíte. Výfuk zabral mechanikům dvě minuty, ale významnější převodovka šestnáct. Opravou karoserie, kdy by ve světlech nebyly černé díry a skrze sklo bylo zase vidět, jsem se většinou nezabýval a těch 10 minut věnoval na opravu důležitějších dílů.

Další čas sežralo nastavování. Chcete krátké, nebo dlouhé převody? Jak moc má auto brzdit a spíš na přední nebo zadní nápravě? A co podvozek, chcete mít vyzvedaného off-roada na uskákanou Safari rally nebo naopak břichoplaz na asfaltku, kterému se vršky kol schovají za lemy blatníků? Ty úpravy byly na chování auta fakt znát, a když jste poslali většinu výkonu na zadek, bylo auto hodně přetáčivé. Nakonec jste ale na všechny tratě vypilovali své nastavení. Mimochodem zemí bylo celkem osm, každá s osmi až devíti rychlostkami (v nastavení na nováčka jen 4-5 erzet) a šampionát se jel v pořadí: šotolinová finská Rally 1000 jezer, švédská rally na sněhu, šotolinová Acropolis rally v Řecku, asfaltky na francouzské Korsice, další šotolina v Austrálii, velmi rychlá a uskákaná Safari rally na keňské šotolině, další asfaltky v italském Sanremu a nakonec bláto na většinou deštivé britské RAC Rally. Rozdělení erzet na osm úseků vám ukazovalo, kde na trati zhruba jste a barevně i naznačovalo, zda nabíráte ztrátu, nebo zvyšujete náskok. O zatáčkách vás informovala grafika s barevnými šipkami a také hlas navigátora, kterého opravdu namluvil Colinův skutečný spolujezdec Nicky Grist. Jako malý jsem mu nic nerozuměl, to až dnes si hlas téhle rallyové legendy užívám. Časem jste zjistili, kde si můžete trať zkrátit, kde v Austrálii najít vedle železniční trati parádní skokánek nebo o který balík sena nebo igelitovou pásku se správně do zatáčky opřít a projet jí rychleji i za cenu rozbitého světla. Šampionát se jezdil jako normální rally jednotlivě, ale v menu byla i možnost jet Arcade závody v houfu na okruhové trati. No, nebavilo mne to, auta se na ní neničila.

A tak jako se lišily tratě, lišily se trochu i auta. Základní výběr sestával z Fordu Focus WRC pro rok 2000 a jeho konkurentů z předchozího roku – Peugeot 206 WRC (ve své nejhezčí bílé barvě s velkým modrým lvem), Subaru Impreza WRC, Toyota Corolla WRC a Seat Corodoba WRC. Všechno čtyřkolky a vše stejně těžká auta, přesto každé trochu jiné. Například Peugeot byl nejlepší na asfaltu, Seatu zase seděla Keňa, ale celkově jsem šampionát i bez nadržování vyhrál nejlépe s Focusem. Těžším autem, které ale fungovalo dobře a sněhu, bylo Mitsubishi Lancer Evolution VI, tedy speciál třídy A8 srdnatě konkurující wéercéčkům. Když jste vyhrávali, dostali jste bonusová auta – Focus WRC z roku 1999 s velkým křídlem v několika barevných variantách, další barvy pro Evolutiona včetně civilního bílého auta a pak sbírku veteránů – původní Mini Cooper S z Monte Carla 1977 (jedinou předokolku ve hře schopnou vyhrát cokoliv), přetáčivou Lancii Stratos HF v barvách Alitalia, línou a těžkou zadohrabku Sierru RS Cosworth (hodně jí pomohla krátká převodovka a naučit se lítat bokem pod plynem), béčkové speciály Peugeot 205 T16 a MG Metro 6R4, poslední Lancii Delta HF Integrale Evoluzione v barvách martini a speciál Ford Puma s pohonem všech kol.

Jistě, přišly další lepší díly, kde se dalo auto zcela zničit a kde trať byla realističtější (pamatuju si na šok, když jsem se chtěl při hraní čtyřky opřít o igelitový pásek, který jsem protrhl a spadl do zamrzlého jezera) a méně odpouštěla, ale nikdy už mne to nebavilo tolik, jako McRae 2.0. Dokonce ani simulátoru Richard Burns jsem nepropadl, protože jsem skončil v první zatáčce s urvanými koly, takže Focus nechtěl pokračovat. Druhý díl McRae byl spíš hra, než závodní simulátor a skvěle se u něj člověk pobavil a odreagoval. A jelikož dodnes občas zapnu za televizí starý zažloutlý Playstation a odjedu pár závodů, zaslouží si tahle hra mou blogovou vzpomínku víc než kterákoliv jiná. A dost možná jde o tu nejhezčí připomínku toho, kdo byl Colin McRae, který již bohužel není mezi námi. Na znělku si můžete nostalgicky vzpomenout tady.