Před časem mne zjitřená debata na Facebooku přivedla k napsání blogu na Garáž o tom, co je vlastně sportovní auto. Bohužel, tam se doiskuze moc nerozjela, magazín také cílí na jiné publikum. Ale tady jsme skoro všichni velcí cvoci do aut, taže třeba se tady najde trochu té zdravé konstruktivní polemiky. Ale ted tedy, jak to se sportovními auty mám já.
Jistě, každá kategorie ve světě aut je tak nějak benevolentně ohraničená a je vlastně na nás a našem citu, abychom si určili, kudy přesně povede hranice. Které auto je ještě skutečný off-road a které je už „jen“ SUV? Typickým příkladem takové problematické volby je v tomto případě Lada Niva, která sice není na rámu, ale projede víc, než leckterý skutečný teréňák. Ještě víc rozostřené jsou hranice u sportovních aut. Všichni víme, že božská Alfa Romeo 4C je sportovní auto a naposilované a velmi rychlé Stelvio QV ne. Ale kudy protne hranice přesně tu propast mezi těmito modely, to je už u každého z nás trochu jiné.
Nakonec mne jedna dlouhá debata na sociální síti, ve které padlo tvrzení, že Mazda MX-5 není sportovní auto, přiměla podívat se, jaká kritéria lidé mají. Hned to první mne, který se považuje za majitele jednoho sportovního auta (ano, právě té Miaty), pobavila. Prý musí mít hlavně minimálně 200 koní a jet alespoň 200 km/h, asi aby se do definice vešlo Toyobaru. Podle toho bych tedy stále byl majitelem jednoho sportovního auta, akorát místo dvousedadlového roadsteru s manuálem by to byla pětimetrová šestiválcová britská limuzína s automatem. Ne, že by byla pomalá, ale sportovní bych jí rozhodně nenazval. A ani zvýšení hodnot na 250 nebo 300 moc nepomůže, tím se jen oddaluje problém. Ani nápad jiného diskutéra stanovit sportovní auta dle akcelerace mi nepřijde vhodný. Pokud dáte hranici třeba na 6 nebo 7 sekund, vypadne vám z kategorie většina starých a bezpochyby sportovních aut, ale zůstane vám v ní crossover Tesla. Jasně, má sice racčí dveře jako 300SL, ale sporťák to fakt není, to asi cítíme všichni.
V objektivních kritériích tedy asi pohoříme. Mohou být vodítkem, ale ne jediným parametrem, co dělá auto sportovní. Takže se zbývá podívat na nějaká sportovní auta a zkusit najít, co zbývá společného. Když vyškrtneme gétéčka a supersporty, zbývá vymyslet, co je vlastně typické sportovní auto. Ale takové přece vždycky uměli udělat Britové, ne? Takže Triuphy TR a Spitfire, MG TC nebo MGB, Austin-Healey a další jsou patrně bezpochyby sportovní auta. A společných prvků se tam najde dost – rychlé lehké dvousedadlové auto s tvrdším odpružením, dobrými jízdními vlastnostmi a odezvou ovládacích prvků, které může i závodit. Mělo by mít jen jeden pár dveří, nízké čelní sklo a elegantní siluetu střechy, která může být pevná i skládací. Bylo by ale nefér vyškrtnout auta s uspořádáním 2+2 nebo i plnohodnotným zadním sedadlem. Copak Ferrari Mondial není pravé Ferrari jen proto, že uveze víc než dva lidi? A ty dveře bych asi také nebral jako dogma, vždyť Mazda RX-8 je čtyřdveřová ale rozhodně je sportovní.
Mimochodem auta s wankelovým motorem, jako právě zmíněná Mazda, znemožňují škatulkovat sporťáky podle objemu motoru nebo počtu válců. Taková osmiválcová Cobra to má o dost jednodušší, ale i s malým motorem se dá jezdit rychle a sportovně. Nejkrásnějším důkazem je ostatně auto značky, jejíž zakladatel byl posedlý rychlostí, perfektním chováním auta a hlavně nízkou hmotností. Silné auto je rychlé na rovinkách, lehké je rychlé všude. Jiný jeho citát zase zněl, že „auto, které drží pohromadě celý závod, je zbytečně těžké!“ Jasně, Colin Chapman byl trochu cvok, ale jeho Lotusy byly skvělé a typ Seven je skutečný sporťák a přitom měl v základní verzi jen 37 koní. Kdyby nebyl, asi sotva by si jej vybrala společnost Caterham, modla mnoha puritánských petrolheadů, jako svůj vzor. Mimochodem Cat před časem uvedl model 165 s tříválcem Suzuki o objemu 0,66 litru a sklidil dost posměchu, že 81 koní je zoufale málo. Přitom právě tento model podle mne nejlíp vystihuje myšlenku původního Sevenu tak, jak si ho Chapman vysnil.
Tady se vlastně dostáváme k tomu problému dnešní doby. To, co bylo rychlé kdysi, už dnes neohromí. A to je vlastně problém původní Miaty. Ta v základní verzi s šestnáctistovkou nenabízí nijak úchvatné parametry – 115 koní, zrychlení za 9 sekund a maximální rychlost 185 km/h. Dnešním pohledem to není nic moc a každé naftové SUV vás hravě předjede. A kdyby jen to. Když na okresce dojedete něco tak nesportovního, jako je Rapid s tříválcovým TSI, tak pokud on nebude chtít, tak ho prostě nepředjedete. Je to zkrátka nevyvratitelný fakt, i když mne za jeho zveřejnění někteří Miaťáci proklejí do sedmého kolena a zavrhnou navždy. Ale ty parametry v roce 1989 nebyly až tak marné, když Ferrari 328 mělo ve stejný čas 270 koní, maximálku 267 km/h a akcelerace na stovku mu trvala 5,5 sekundy. Je to víc, ale italská placka byla řádně dražší a o tolik pozadu za ní Miata přitom nezaostává. Bylo by chybou upírat Mazdě ostatní zásluhy – výborné vyvážení, skvělou ovladatelnost, citlivé řízení, dobrou pozici za volantem a přesné řazení s krátkými drahami. Navíc není nic snazšího, než Mazdu upravit tak, aby i dynamické parametry odpovídaly dnešní době. Osobně bych vám to ale nedoporučil. Pokud vám Miata přestane stačit, prostě jí prodejte dalšímu začínajícímu nadšenci a posuňte se o level výš, vyjde vás to levněji.
Nakonec jsem si pro sebe tedy asi tu definici sportovního auta našel. Nejde jej zkrátka určit vlastně nijak přesně či dle jasných kritérií. Snad jediné, co budou mít všechny sporťáky společné, bude jistá míra nepraktičnosti a také mírnou závistivost, kterou takové auto vyvolá ve vašem okolí. Ne, tím nemyslím to, že si čecháčci závidí Porsche nebo Maserati, ale spíš to, že budou závidět vám, jako člověku, že máte odvahu si koupit nesmyslné auto, zatímco oni vybírají nejúspornější motorizaci pro své praktické SUV. Sportovní auto by asi mělo být hlavně o prožitku, který vám dá. Abyste měli výjimečný pocit za jeho volantem, aby vámi projel záchvěv vzrušení, když uvidíte na věšáku jeho klíčky, aby vám za jízdy občas naskočila husí kůže. Jistě, je fajn, když je to auto rychlé, ale ideálně tak rychlé, abyste byli schopní jej využít. Jezdit se dýchavičným starým MGB za mlhavého rána po zapadlé okresce a hledat limit jeho možností totiž může být větší vzrůšo, než mít doma plnotučný italský supersport a lechtat jej někde na půl plynu s tím, že si jen občas přidáte na dálnici v levém, když zrovna nikde v okolí není maskovaná policie. Ale proboha nezačněte kvůli tomu považovat všechny jejich majitele za pozéry, třeba někteří jsou jen prostě o pár řidičských levelů výš a potřebují ke stejné míře vzrušení trochu vyšší výkon. Profesionální závodníci, ale i lidé pravidelně jezdící na okruzích, mají trochu posunuté vnímání rychlosti a své limity. Uvidíme, jak se budu v tomto vyvíjet já, ale dosavadní nejlepší zážitky jsou zatím většinou spojeny právě s auty, které na papíře svými parametry dnes moc neohromí. Takový Triumph GT6 se kolem vás projede legální rychlostí, ale já se budu za jeho volantem usmívat od ucha k uchu, i když budu zpocený a budu mít spálené lýtko od středového tunelu. V tom autě totiž každou vteřinu máte pocit, že žijete a že si přímo užíváte. Ne, že by jej moderní auta nabídnout neuměla, řidičská auta se totiž navzdory vzdychání mnoha mých kolegů novinářů dělají stále. Jen ta rychlost, při které v nich začíná zábava, je dnes mnohem vyšší. A s rostoucím věkem je té chutí k adrenalinu ve vysoké rychlosti na běžné silnici čím dál méně, zatímco touha po silném zážitku neustále roste. Stará sportovní auta dokážou tohle přesvědčivě splnit, protože nabízí silný zážitek z jízdy, ale nejsou fyzicky tak rychlá, navíc mne i baví ta nutnost si ten zážitek trochu odmakat. Pokud vás na autech baví hlavně samotný akt řízení mnohem víc, než vzhled, parametry nebo pohodlí, asi to budete mít stejně. Nebudu zastírat, že je fajn občas si v rámci této práce sednout i do skutečně rychlého auta a zakusit ten pocit, ale vždycky si po takové zkušenosti říkám, že návrat k těm svým pomalým youngtimerům je mi s každým dalším rokem života příjemnější. Pokud ale máte trochu jinou definici, budu rád, když se o to se mnou podělíte
Foto: Wheelsage, MotorTrend, Drive-my, Autocar, Mazda
Někde jsem to četl, ale vyznělo to nějak takto:
Sportovní auto je takové auto, jehož PRIMÁRNÍM účelem není přeprava, ale jízda samotná, je pro ni konstruováno a stvořeno. Ne pro hýčkání posádky luxusní výbavou, ne pro snadnou instalaci autosedaček, ne pro ticho a komfort.
S touto definicí se defacto ztotožňuji 🙂
To se mi fakt líbí, tahle definice, to fakt sedí. Takhle to vnímám taky…
Taky se mi tato definice líbí, hezky to vystihuje.
Jinak si ale myslím, že každý bude mít subjektivní definici sportovního auta postavenou jinak. Když už tady byla zmíněna Garáž, tak mě pokaždé pobaví nejmenovaný pan Ž., pro kterého je nejlepším sportovním autem Dacia Sandero s chiptuningem a upravenými brzdami, to vše za dvacet tisíc…nejlepší sporťák všech dob 🙂
Někdo vnímá definici sportovního auta dle toho, jaké je jeho zrychlení z 0-100, někoho zajímá ovladatelnost, průjezdová rychlost zatáčkou, brzdy. Je to individuální, já jsem však názoru, že po rovině umí jet rychle každý, v zatáčkách to bývá horší. Pro mě je tudíž sportovní auto takové, které je samo o sobě rychlé v zatáčkách, chová se čitelně na brzdách, dobře brzdí. A nemusí být úplně nejrychlejší v přímce.
Mám stejné vnímání té definice.
Jazykem dnešní doby by se mohlo hnát vše přes “marketing”, což znamená poukázat na hlavní přednosti a šikovně je propojit s nedostatky, které tímto otupit 🙂 Výsledek je, že sportovní pak může být cokoli.
Stejně jako Tomino, nejsem dálniční závodník, mám rád zatáčky, přenos váhy a chování auta na tvrdých brzdách na různých površích. Prostě, když auto vysílá signály. A když se k tomu přidá zvuk, pevnost a rychlá odezva, jsem lapen.
Pak tu máme auta upravená, která změnila původní záměr k němuž byla stvořena. To je tenký led a citlivá otázka, která dokáže rozohnit nejednu horkou benzínovou hlavu a já si to často užívám 🙂
Jo, to sedi asi nejvic. Sportovni auto podle me, nemusi mit velky vykon, ale vse dobre vyladene. K cemu je 500 koni, kdyz podvozek a brzdy pri vyuziti vykonu zaostavaji. Prave mozna proto, se nam libi ty Miaty, protoze, nebrzis do kazde zatacky z velke rychlosti, a spis hledas perfektni prujezd, aby si tu tezce vydobitou rychlost neztratil. Kamarad Ondra, rikejme mu treba Stig, ten za sportovni nepovazuje nic, co nevydrzi aspon 3 kola na Ringu za sebou, bez nutnosti chlazeni po kazdem kole. 🙂
ja bych to videl jak bylo napsano, ze sportovni je to co to neni pro jizdu z A do B, ale jizdu pro zabavu a tak nejak “sportovne” (ne nutne rychle v absolutnich cislech) a je tomu podrizena konstrukce auta
takze se tam vejdou auta od MX5 ktera si nese tu Lotus filosofii, prez ruzna kupatka az po vyslovene na vykon a rychlost orientovane supersporty
a co se tyka odolnosti na okruzich a jinde tak to se uz spis bavime o zavodnich autech tam je to taky zajimava disluze co je a neni zavodak 🙂
Tak koukám, že sezóna je v plném proudu a zase se nám začínají zjevovat podobné úvahy. Dost podobné téma o kterém se nedávno sám přemýšlel. Podle mě to nemá řešení. Pár z těch jmenovaných příkladů v článku jsem řídil. A na mě prostě Miata nefunguje. Ne že se mi nelíbí ale nevidím na ní nic co by mě nadchlo a donutilo si do té vany jít sednout jen, tak. Dokonce jsem jednou někde napsal, že to není sportovní auto. I když do mé vlastní definice sporťáku zapadá…
Sportovní auto je postavené pro radost z pohybu, pro to aby si v něm člověk vychutnal obratnost a změny směru v takových rychlostech kterých sám není schopen dosáhnout. Podřizuje svou praktičnost a pohodlí dravosti a schopnostem rychle se přizpůsobit podmínkám tratě/cesty. Umí řidiče trochu vtáhnout do děje je v tom trochu romantiky. Ideálně odkazuje k něčemu závodnímu i kdyby plaketkou. Nabídne zážitek z jeho ovládání.
Právě koukám, že pro me splnuje celou tvou definici
Já vlastně docela chápu, proč jí někdo nechce a nemá. Ale zase bych jí neupíral zásluhy.
Jako obecně Miatu (od NA dál) nemám protože mi to fakt nic neříká. Nejen proto, že si v tom přijdu divně. Na tom jsme se shodli s hodně lidma, že i ND je prostě o pocitu v tom autě který každý neskousne. Navíc pro mě to má opravdu malý výkon a mám raději awd+turboněco 200hp++. Každopádně do té definice kterou jsem popsal se vejde. Takže dle mě to vlastně sportovní auto je. Jen já nevim ono je to celý špatně formulovatelný.
Je to jako se zeptat, co to jsou sportovní boty….To máš
boty na běh, boty na box, kopačky, cvičky, baleríny, trekové kotníkové boty… skejtové tenisky… Tak je to i s auty sportovní je stejně tak Audi RS4, jako BRZ, Gallardo, nebo Miata.
Taky se mi líbí definice od Johnyho. Já bych to zjednodušil a řekl, že sportovní auto je auto určené primárně pro sportovní jízdu. Akorát, co to je ta “sportovní jízda”, že? 😉 Mimochodem – nejsem motorkář, ale zdá se mi, že u motorek takové pochyby o tom, co je sportovní a co ne asi nejsou…
Právě no. Možná se motorkáři nemají tak velkou potřebu vymezovat proti motorkám ostatních, pokud se jim nelíbí
…ale mají… možná ještě větší:)
Martine palec nahoru, za to bílé 4C! 👍🤍
ono popravdě najít nějakou hezkou fotku Stelvia po boku 4C byl problém 😀
Vcera sem vyvetral 4C a vedle me zaparkovalo zrovna cerveny Stelvio. 😀 Mohl sem ti to blejsknout taky. Sakra. 😀