Slýchám názory, že je tahle země v úpadku a souhlasím s nimi. To, co by před pěti lety bylo nemyslitelné a před deseti nepředstavitelné, se teď odehrává denně bez reakcí veřejnosti. Znechucení z politické žumpy, kam nás současná garnitura zatáhla, vás zákonitě také někam vtáhne. Ty slabší do alkoholu, ty odolnější hlouběji ke koníčkům. Už devět let nemám televizi (respektive poslední rok mám přístroj jako takový, ale přehrávám si jen filmy z disku) a poslední dva roky se snažím i účelně vyhýbat masovému zpravodajství. To důležité se ke mně i tak dostane a tak nějak mi to stačí. Častěji v myšlenkách utíkám ke své automobilové lásce.
Ano, auta miluju a život bez nich si neumím představit. Nebyl by úplný bez těch nablýskaných karoserií, naleštěných kol a zářících reflektorů. Je fajn si nalít sklenku dobré skotské a sednout si večer nad klávesnici a tvořit články pro vás, nebo se v montérkách zavřít na dílně a navzdory vrozené nešikovnosti se pokoušet dokončit renovaci či opravu svého auta. Ale hlavně je fajn nastartovat, nechat město za sebou a pustit se jen tak po prázdné hezké silnici. Tady nejsou politici a aféry, nejsou tu zloději ani vrahové ani války a násilí. A v ideálním případě ani cyklisté a traktory. Jste tu jen vy a vaše auto. Přítel usnadňující vám život a přinášející vzrušení, který je skoro vždy připravený vám vyhovět.
Je fuk, jestli máte supersport, hot-hatch nebo rodinné kombi. Pokud milujete auta, dovedete si užít každou cestu. Vzít si ty správné boty, případně rukavice a pustit se po šedém koberci vstříc dálkám na obzoru. Nemyslet na nic, vypnout a soustředit se jen na ten okamžik. Na to, jestli správně řadíte, jestli dokážete držet motor ve správných otáčkách, jestli trefíte ideální stopu a nebo se konečně naučíte pravý meziplyn. Tady jste jen vy a senzační chvíle. A tu chvíli si nenecháte vzít a vychutnáváte si jí. Vychutnáte si jí právě tak, jako milovník kávy hrnek výborného espressa nebo čtenář skvělou knížku. Pro nás, pro petrolheady, je podobný okamžik posvátný.
Jistě, tohle nepřichází každý den a při každé jízdě. Když stojíte v koloně, nejste petrolhead, jen jeden z mnoha uživatelů aut, tak jako ti ostatní. Když ale přijde ten vzácný okamžik, kdy se to všechno spojí, kdy jste na silnici bez děr takřka sami, kdy auto funguje dle vašich představ a kdy máte výbornou náladu, je to posvátný moment a nenechte si na něj sáhnout. Užijte si ho, nadopujte se touhle drogou, protože právě kvůli tomu ty auta milujeme.
Já si kdysi takový čistý, neředěný okamžik vychutnal. Vracel jsem se z výletu z Křenovic, kde jsem poznával krásy youngtimerů a myslel si, že to bude jen konec pracovní cesty zakončený teplou večeří doma. Znáte to, jen běžná jízda z A do B. Jenže cestu z Písku do Plzně mám celkem rád. Celkem kvalitní asfalt a střídavý rytmus dodávají té trase kouzlo. Ačkoliv je to skoro hodinová trasa a z části po hlavním tahu (jak to jde, tak sjíždím), je to prostě jiná hodina, než kterou strávím na dálnici D5 mezi Plzní a Prahou. Jen to chce vystihnout menší provoz, protože kamionová doprava bývá na téhle trase až příliš silná. V tu sobotu se to ale sešlo, jen pár aut, která se snadno dala předjet na přehledných rovinkách a člověk si tak mohl následně nerušeně vychutnat zatáčky s podřazováním. Ten vzácný okamžik přišel, silnice ubíhala sama, čas jsem ani nevnímal a každičký okamžik na té cestě mě bavil. Vychutnával sem si řízení jako takové a radoval se, že ten den to prostě funguje.
Té černé pětky E60 jsme si zprvu ani nevšiml. Přiblížil jsem se k ní kousek od Sedlic. Zprvu jsem jí nevěnoval pozornost, ale pětka přidala a udržovala tempo. Byla mi skvělým vodičem, ačkoliv jsem trasu znal. Náhle jsme ale byli dva, oba jedoucí po stejné silnici, ve stejný okamžik, oba předjíždějící a oba užívající si zatáčky. Až při jednom předjetí se projevily limity mé tehdejší dýchavičné šestnáctistovky v Golfu a zůstal jsem o dvě auta pozadu, zatímco pětka zmizela za zákrutou. Když jsem se před ně na další rovince dostal, byla tam zas. Povzbudivě na mne blikla výstražnými světly a vyrazila opět vpřed a já zase za ní. Asi jsem na něj měl také nějak zareagovat, ale nějak jsem si to neuvědomil. Takže alespoň dodatečně řidiči černé pětky, díky. Díky za to, že jsem potkal spřízněnou duši, která si dovede užívat jízdu stejně, jako já. Která si vychutnávala jindy nudou trasu a dojala mne tím, že petrolheadi ještě nevymřeli.
Když jsem ve Lnářích uhnul na vedlejší silnici, zanechal jsem toho neznámého petrolheada na hlavním tahu. Teprve doma mi došlo, že jsem na něj mohl také bliknout, dát mu vědět, že není sám. Že nás, nadšenců je víc. Takže když někdy zažijete totéž, dejte o sobě vědět. Blikněte, nebo ukažte zdvižený palec, ať ten druhý ví, že máte také místo krve v žilách benzín. Vždyť se potkáváme na internetu, debatujeme o supersportech a pilotech formule 1 a navzájem o sobě nevíme. A nejezdíme všichni v BRZkách a Miatách, naopak mnohdy splýváme s davem v nudných konfekčních „daily“ nebo služebních autech. A naše jízda, která je lepší, než u většiny populace (když vás něco baví, vždycky to budete dělat lépe, než někdo, koho ta činnost vůbec nezajímá) se ne vždy dostatečně projeví. Takže dávejme si vzájemně vědět o své existenci ať se kromě monitorů a klávesnic potkáme i v reálu. Vždyť nás pojí stejná záliba, takže si budeme mít co říct. Ale hlavně jezděme, vždy když to půjde. Hledejme ty momenty absolutního řidičského štěstí, kdy si náš koníček vychutnáme. Abychom si mohli jednou, až za nás bude nějakou hybridní škatuli řídit Google, mohli říct: „Řídil jsem, jak to jen šlo a užíval jsem si svůj koniček na maximum!“
