Nejlepší auto za třicet, padesát, sto, dvěstě tisíc euro? Jednoznačně je to Porsche 911. Nebudu to složitě okecávat.
Svět aut je nesmírně pestrý a já bych si každý týden taky myslel na úplně jiné auto.
Existuje však jedno auto, které zvládá všechno dobře a nezná kompromisy. Tohle vzletné heslo by mohlo figurovat klidně v katalogu zbrusu nového modelu 911 (992). Nejhorší je, že já bez špetky ironie věřím, že ona věta není jen replikovaný klam (tedy reklama), ale čistá pravda. Přitom má Porsche 911 už přes půl století stále motor vzadu, což je divně a vypadá stále stejně jako onen placatý Volkswagen Brouk, který nakreslil Butzi Porsche už na začátku šedesátých let. Není to celé špatně?
Není, možná je stále stejné, ale neustále lepší
Motor vzadu má prostě svoje výhody. Víte, že jsem zdaleka se všemi generacemi Porsche 911 nejel, jen s pár kousky. Když se proběhneme po časové ose zjistíme jednu spojnici pro všechny. To auto se postupně vyvíjí. Řada 911 není jen řada zcela odlišných aut, nesoucích jen stejný historický název. Jsou prvky, které najdete na té první i na aktuální nejnovější. Velký analogový otáčkoměr uprostřed, přímo před volantem je věc, kterou by inženýři nikdy zmizet nenechali. Designer by se neodvážil ztvárnit zkosenou zadní část kupé s tvarem bočních okének nápadně jinak, než tomu bylo vždycky. Vysokooktanový benzín se stále tankuje do nádrže otvorem vpředu a samonosná karoserie v šedesátých letech udávala směr kam se konstrukce automobilů budou ubírat v budoucnosti. Sedačky mají stále integrovanou opěrku hlavy a zadní sklopná lavice vypadá rovněž padesát let stále stejně. Jenže za těch padesát je každý model o trochu lepší než ten předchozí. A tohle já mám rád.
O tom, jaké je to nejlepší Porsche 911 se můžeme hádat do nekonečna
Schválně, jaké je vaše nejoblíbenější Porsche 911? U mě je to jasné. Je to moje „Sally“ 996 Carrera, paradoxně obecně nejméně uznávané Porsche z legendární modelové řady. Což mi je jedno, protože na „lepší“ jsem stejně neměl peníze, a i tak nakonec objevil podstatu tohoto neobyčejného auta.
Majitelé „neunelferů“ (jak jim říkají Němci) občas totiž svoje staré Porsche ani neprodají a přikoupí nový model ke svému starému a ten si zkrátka z lásky a nostalgie k značce a k autu samotnému nechají. Je totiž úplně jedno, jestli je chlazený vzduchem nebo vodou. S tímhle autem v průběhu času zažijí příjemné projížďky, spoustu radosti i řidičské zábavy a neumí se s ním rozloučit.
Porsche 911 už od roku 1998 vyhrává ty nejzajímavější skupinové testy sporťáků, třeba Evo car of the year. To že příští rok zase Porsche vyhraje už bude tak překvapivé jako pohádka Gott a Zlatý Slavík. Novináři vyzdvihují tu sportovní tvář, driftují s modely GT3 (ti kteří to umí a Pirelli jim na to půjčí černé obruče) a veřejnost si myslí cosi o bestiích, o nepohodlných brutálně rychlých autech, které vás chtějí zabít v každé zatáčce. Kdyby náhodou zapršelo, raději se předem pomodlíte, protože motor je vzadu a působí jako kyvadlo. A to je asi ten největší omyl automobilové žurnalistiky.
Porsche 911 není žádný supersport
Porsche 911 totiž žádné ultimativní, brutální a kdovíjak superlativní auto není. Kdekdo kritizuje vodní chlazení modelu 996 (Po dvaceti letech – stojí to za to?), leckdo z novinářů si vzal na paškál elektrický posilovač řízení modelu 991 a většina nyní pro změnu kritizuje buclatou zadnici toho úplně nejnovějšího modelu. Vývoj se posouvá, denní použitelnost se přizpůsobuje pohodlné a línější populaci, snadno dostupné výkony i palubní hračky pro náročného řidiče 21. století se model od modelu zlepšují.
I moje dvacetiletá „babička“ není žádná spartánská cvička. Prostě do nějakých čtyřech tisíc otáček přede tiše, auto se řídí naprosto civilizovaně a nic mne neponouká s ním porušovat všechny dopravní předpisy světa. Oproti běžné automobilové konfekci je ovšem jeho řízení delikátně jemné a přesné, boxer vrní zezadu a svět je z řidičovy sedačky Porsche moc fajn místo. A ano, když se silnice otevře, na obzoru přijde sled přehledných zatáček, s meziplynem podřadím, motor vyštěkne, otáčky jdou nahoru a radost z řízení dostává úplně novou dimenzi.
Porsche 911 nezapře závodní geny. Za vše, co na běžném modelu tak skvěle funguje vděčí stovkám tisíc kilometrů strávených na závodních drahách, na rychlostních zkouškách rallye i v rukou Waltera Röhrla. Jenže v reálu je navržené tak, aby se s ním dalo jet do supermarketu pro rohlíky, aby se s ním dalo jezdit denně hustou dopravou metropole do práce, aby se s ním dal zvládnout na otočku Berlín. Nemluvím o GT modelech, ale základním modelu Carrera. Ten je totiž v posledních letech podceňovaný, opomíjený, přitom skvělý. A vždycky byl v porovnání s ostatními dobovými auty i velice rychlý.
Carrera Panamericana je slavný dálkový závod a vozy nesoucí na zádi tenhle nápis jsou připravené cestovat. Jsou navržené tak, abyste zkrátka už nepotřebovali žádné jiné další auto. (Teď se neptejte, proč tedy jezdím i dvěma dalšími úplně jiných značek). O to ale nejde, jde o to, že 911 je totiž jediný sportovní automobil na světě, který jde používat celoročně bez kompromisů a jehož vlastnictví se během let neomrzí. Alespoň já to své auto mám každým rokem radši a radši.
