Caterham Roadsport je skvělý vůz, užíval jsem si každou chvilku s ním. Jenže. Rok se s rokem sešel, a já zatoužil po větším soustu. Tím větším soustem byl tentýž vůz, ale s motorem 2.3 l Duratec po zásahu od firmy Cosworth. Zde dokázali vydolovat celých 270 atmosférických anglických plnokrevníků. A také zavěšení pushrod, které dělá mnoho věcí lépe než standartní. Při váze cca 550 kg, už jde s takovým autem jen těžko legálně jezdit na obyčejných okreskách. Nebyla teda otázka jestli, ale kdy mě ostatní kluci překecají do závodění na okruzích.
Nikdy jsem neměl nějaké velké ambice závodníka, ale muži jsou od přírody soutěživí. Kamarád Ondra, který ode mě koupil mého starého Cata, mě několik týdnů přemlouval, ať to zkusím. Bylo těžké si představit, že budu na startovním roštu s dalšími dvaceti téměř identickými vozy, a budeme se bít kolo na kolo celých 30 min. Carbonia cup je totiž takový skoro už poloprofesionální podnik, kde je několik kategorií dost podobných vozů. Ať už se jedná o sériové vozy, nebo lehce upravené, nebo naše skupina prototypů a otevřených vozů.
Když se začal blížit termín závodu čím dál tím častěji jsem otvíral norskou předpověď počasí, nebo aplikaci windy a lehce jsem doufal, že toho dubna, kdy se měl první závod konat, nebude pouze apríl. Ale, bude i pravé aprílové počasí. Ideálně s tajfunem, sněhovou vánicí a krupobitím dohromady. Abych měl výmluvu, že za těchto podmínek po mně nikdo nemůže chtít startovat. Ondra mi na důkaz našeho přátelství, a hlavně kvůli tomu abych nemohl už couvnout, pronajal dohromady závodní box. Teď už není návratu a musím jet. Kamarády a známé jsem prosil, ať mě přijedou podpořit. Oni s lehkou nadějí, že natočí nějakou pěknou bouračku na YouTube slíbili účast. V sobotu ráno při opětovné kontrole na accuweather jsem zjistil, že ten apríl letos nějak nevyjde. Bylo hlášeno krásných 20°. S mrzutostí jsem naložil auto a vydal vstříc novým zážitkům.
Po příjezdu do depa jsem na sucho polkl. Viděl jsem totiž, jak vypadá zázemí ostatních. V depu jejich krásné hostesky připravovali občerstvení, některé týmy přijeli v autobusu, za který by se nestyděl ani tým Mercedes F1. Na sklopné plošině byly vyskládány dvě cupové 991 a ansámbl techniků, který se nevešel do tří boxů. Já pohledem do nákladového prostoru mé dodávky zkontroloval hever a sadu gum, která byla nová naposledy v roce 2009, a několik samolepicích pásek z benzínové pumpy. Jestli jsem to trochu nepodcenil…
Jde o to si to užít a nikde to nerozvěsit. Tuto větu jsem se snažil opakovat pokaždé, když jsem procházel boxy. Lehce upocený jsem sledoval všechny ty zkušené závodníky, mechaniky a data inženýry, kteří ladili den před závodem vozy. My s Ondrou jsme auta složili z vleku, zkontrolovali, zda nám cestou něco z auta neupadlo, a vydali se na pivko. Kamarád Ondra už pár závodů Carbonie jel, takže mě jako zkušený harcovník zaučoval do všech tajů. Přejímka vozu technickým komisařem, brífink před závodem, nebo vhodné závodní stopy na trati. V restauraci jsme probírali vše od techniky pohledu, brzdných bodů, vlajek a kompletního chování na trati. Přičemž jsem si pořád opakoval že to bude dobrý, stačí pouze nezmatkařit. Pro jistotu jsem si dal při odchodu z restaurace ještě dva panáky na dobré spaní.
Ráno probíhá předstartovní brífink, je tu zajímavá různorodá směs všech věkových kategorií. Od mladých začínajících talentů, kteří zkouší štěstí ve formuli, až po vyloženě pány v důchodovém věku, kteří vypadají že jsou ošleháni větry z Nordschleife. S Ondrou jsme pozdravili ostatní kluky, co jedou s námi ve skupině. Většinu jsem už znal z nějakých společných akcí, nebo právě z Miatacupu.
Blíží se start do tréninku. V Mostě jsem byl samozřejmě nespočetkrát, ale něco jiného je jet v rámci volných jízd, a něco úplně jiného, když jste na trati s podobnými auty, kde i v tréninku nikdo vám nedá nic zadarmo. Naše skupina má několik podkategorií podle výkonu vozu. Já jsem v 3. nejsilnější a teoreticky bych měl slabší Caty porážet s prstem v nose. Jenže ihned se ukazuje, že výkon není vše. Jeden závodník z formulí, mě přišel poprosit, zda nesvezu v tréninku na spolujezdci jeho dceru. Rychlým pohledem jsem zhodnotil žádost, a s přiblblým úsměvem ihned souhlasil. Vaší důvěry si vážím. Nebojte pojedu pomalu a bezpečně. Uf to se mi ulevilo, aspoň mám výmluvu proč mi ostatní budou ujíždět. Přece jen 40kg váhy navíc udělá své. Dávám pokyny blondýnce vedle mne, pro případ, že jí bude špatně. Ukazuju jen palec nahoru, či dolu. Opravdu žádné nářky neuslyším. Vyrážíme a věším se na zadek slabšího Cata přede mnou. Po prvním zahřívacím kole na to šlapu, ale auto přede mnou se mě nepřibližuje. Dívka ukazuje palec nahoru. Zkouším, co to jde, ale výsledek snažení nula. Zachovávám klid a kroužím několik kol v dostatečném odstupu i přesto, že jsem se opravdu snažil. Po 15 min, červené vlajky. Někdo se zahrabal v kačírku a nemůže ven. Vjíždím zpátky do depa a ptám se tak jaký to bylo? Ona s klidem odpoví, že docela dobrý. Docela? To slovo nechcete od dívky slyšet v jakékoliv situaci. Lehce znuděně vystupuje z auta, a kouká směrem k ostatním. Asi pochopila, že neměla správný odhad na volbu řidiče. Její otec mi děkuje, že jsem jel s dcerou opravdu opatrně. Samozřejmě, na mě se můžete spolehnout. No tak to bychom měli. Ondra se na mě směje a říká: Tak jaký to bylo? Já s falešným úsměvem hlásím, že super. V hlavě mi běží všechny ty jeho včerejší rady a říkám si: Na něco jsem asi musel zapomenout. V pauze přemýšlím, jestli se po anglicku nevytratit. Určitě to bude těma gumama. On má novější. Líp drží, určitě to bude tím. Koukám na Go Pro. Je fajn, že na záznamu jsou skoro všichni z naší skupiny. To, ale znamená také, že jsem celou dobu uzavíral pole. Jako doprovodný kameraman asi dobrý, ale bohužel jsem tu v roli závodníka. Nahrané obrázky ihned mažu, stydím se to někomu ukázat.
Přede mnou už je kvalifikace. Tady začne opravdu drama. Já bych teoreticky měl být někde v půlce startovního pole. Podle času z tréninku to tak vůbec nevypadá. Ostatní ze slabší kategorie za mnou chodí a dobírají jsi mě. Jestli nám tam budeš zaclánět, zaklepu ti na zadek. Já s vyděšeným výrazem prosím, ať to nedělají a, že se pokusím je vždy pustit. Vyrážím do kvalifikačního kola. Hlavou mi běží film. Spíš velmi zrychlený film. Kde a jak mám brzdit, ideální stopa… Vkrade se mi tam jedno video, kde Lambo vletělo do betonové zídky na cílovce, a okamžitě bylo v plamenech. Snažím se to rychle vymazat z paměti. Chodím čím dál později a mnohem razantněji na brzdy. Bez ABS to chce dobře odhadnout správnou dávku před zablokováním kol. Snažím se dívat dál za zatáčky, tak jak mě vysvětloval kamarád. Ono to jde. Projíždím s několika chybami v každé zatáčce cílem. Ještě rozklepaný se jdu podívat na tabuli s časy kol. Uf, výrazné zlepšení. Celkem nás bude na startu 20 aut, já mám 12. místo. Z mé kategorie jsem na šestém, předposledním fleku. Svoji úlohu jsem zvládl, cítím se hrdě a pyšně. Nejraději bych si už oblékl bílou kombinézu a říkejte mi Stig.
Teď už pouze čekání na start. Nervozita ale opět sílí. V boxech mechanici finišují přípravy. Někdo kontroluje tlaky, geometrii nebo přezouvá na nové gumy. Já sedím v rybářské rozkládací židličce a vychutnávám cigaretu. Pohledem kontroluju ostatní, a občas prohodím nějaký vtípek. Nikdo ode mě už nemůže čekat nic víc, než že prostě jen dojedu do cíle. Se stejným předsevzetím nastupuju na start. Zaváděcí kolo za safety carem. Držet se co nejblíž auta před sebou, a čekat až světla zhasnou. Je to tu! Start! Strašný rachot. Trojka. Plyn zarývám do podlahy. Ihned je motor v osmi tisících, řadím za 4, 5. Soupeři přede mnou jsou natěsnaní jeden vedle druhého přes celou šířku tratě. Sakra, jak se do šikany chtějí vejít? Tvrdé brzdy. Koukat se na výjezd ze zatáčky. Sakra! Vidím velký oblak bílého kouře a jak auta přede mnou se otáčí kolem osy. KTMko je po lehkém kontaktu uprostřed šikany, a kolem nich se snaží všichni bez následků projet. Já pouze hledám skulinku, kam se můžu trefit. Samozřejmě jsou to závody, takže moje opatrnost se mi ihned nevyplácí. Ti, co startovali za mnou, mě efektním obloukem předjedou a naserou se ještě do mezery, kterou jsem tak pečlivě vybral pro sebe. Rychlé kontra. Levé kola přes obrubník, plný plyn, zatajit dech. Kouknu do zpětného zrcátka a uf jsem z toho venku. Asi 6 aut zůstalo v první zatáčce a snaží se co nejrychleji vymotat z toho ven. Dostávám extrémní dávku adrenalinu a začnu předjíždět Ondru. Jde jen o klasickou pomstu pošramoceného ega. Takhle ošklivě mě předjet hned v první zatáčce.
Dalších několik kol se nic moc neděje, kromě toho, že začnu být předjížděn těmi, kteří se dokázali vyhrabat z kačírku. Zjišťuji, že ta páska z benzínky, kterou jsem zafixoval obě moje zpětná zrcátka na větrném štítku, není zas tak skvělá, jak psali v reklamě. Už zase vidím zpět úplný prd. Prostě odteď už mě nikdo nepřijede. Vydrželo to asi dalších 20 vteřin, než mě začali dojíždět o kolo ty nejrychlejší prototypy a tady jsem se začal opravdu bát. Rychlejšími prototypy mám na mysli podivně vypadající zmutované motokáry, které na rovinkách jedou 220km/h v zatáčkách ne o moc pomaleji. Jejich čas v kvalifikaci byl okolo 1:30m. Tahle šílenost snad nemá ani brzdy nebo to tak vypadá, že vlastně vůbec nebrzdí. Nejhorší na nich je to, že jsou opravdu malé, a i kdybych měl jedno funkční zrcátko, stejnak bych je neviděl. Hlavní strategie v tomto případě je nedělat nějaké unáhlené pohyby a oni vás prostě objedou. Každý průjezd dalším kolem vyhlížím hodiny na věži mosteckého okruhu a pána se šachovnicovou vlajkou. Zjišťuji, že soustředit se 30 min. je pro mě poměrně obtížný úkol. V klidový fázích závodu přemýšlím nad tím, co si dám k večeři, nebo jestli jsem támhle už neměl náhodou začít brzdit. Prostě pro netrénovaného jedince si udržet stoprocentní pozornost není úplně tak jednoduché, jak se v první moment může zdát. Přede mnou se začíná čím dál zřetelněji rýsovat obrys vozu. Ano, dojíždím někoho. Jak pro býka červený hadr. Metr po metru se přibližuji, a hledám správnou příležitost k předjetí. Očividně má nějaký technický problém. Na rovince za matadorem předjíždím. Sláva, to byl jeden z mé kategorie. Další dvě kola, a pozoruji další vozy které stojí podél tratě. Buď vinou technických nepříjemností, nebo lehčích havárií. Konečně cíl. Mávnutím šachovnicové vlajky ze mě odpadávají poslední zbytky stresu a vítězoslavně se začnu šklebit. Naštěstí to v té integrální helmě není vidět.
Auto je celé, vše fungovalo perfektně. Při dojezdu do boxu zjišťuji, že dvě auta, co startovala přede mnou nedojela do cíle. Při mé slabé matematice mi to dojde o notnou dobu později. Štěstí začátečníka. Při prvním závodě, jsem dojel na 3. místě v kategorii, a 7. místo z celé skupiny 20ti startujících. Samozřejmě to bylo v důsledku strkanice, které jsem se vyhnul, a taky, že jsem neměl jakékoliv technické problémy (kromě zrcátek). Na zelenáče dobrý. Časy kol byly víceméně horší než kvalifikační a už ten nebyl žádná sláva. No nic hlavně, že jsem si to užil, že jo. Kamarád Ondra s mým starým Catem dojel na 2. místě v kategorii nejslabších vozů. Oba vysmátí, a plní adrenalinu. Pro mě to byl zážitek jako kdybych dojel 24 hod. Le Mans. V boxech mě čeká jen poplácávání po ramenou, a já s radostí a skromností sobě vlastní gratulace přijímám.
Byl to parádní víkend, a zážitek ve skvělé partě lidí. Těším se na příště.
Velké díky patří našemu dvornímu servisu – panu Bartošovi. Díky Přemku.
