Měl jsem ho. Dokonce stejně tmavě modrý, jen třiačtyřicetkrát zmenšený od Bburaga. A moc se mi nelíbil, jako skoro všechny modely Bburago. Ale to je jedno, teď už vedle mého Jaguara parkuje skutečné Ferrari s mrkačkami, velkými výdechy na boku, zadním spojlerem v nárazníku a nádhernými koly, které vypadá senzačně. Studio Pininfarina zkrátka umí. Je dost velké, protože jde o GT v konfiguraci 2+2. A jeho klenot pod kapotou nádherně vrní, aby připomněl, že tehdy šlo o nejrychlejší čtyřmístné auto na světě.
Ačkoliv typ 456 není zrovna na čelních příčkách vysněných Ferrari, Jaroslav právě tento model chtěl. Vybral si dokonce tmavě modrou Tour de France s krémovým vnitřkem v kůži Conolly, která mi k tomuto GT pasuje nejlépe. A GT je i o výbavě, takže sedadla mají paměť poloh, na palubce je funkční (to nebývalo u Ferrari občas pravidlem) automatická klimatizace, do uší vám hudbu posílá soundsystém Becker a nechybí ani pár airbagů. Ta +2 místa jsou spíš nouzová, dospělý člověk se tam vejde, ale delší trasu tam nebude chtít absolvovat.
Klenotem auta je podélně uložený vidlicový dvanáctiválec pod přední kapotou. To číslo označuje objem jednoho válce v krychlových centimetrech, jde ale o stejný Tipo F116C DOHC, jaký byl i v 550 Maranello, který se dvakrát stal motorem roku s objemem nad 4 litry. Je složený ze dvou šestiválců Dino, každý válec má čtyři ventily. Výsledkem je 442 koní na zadní nápravě, které koriguji manuálem s nádhernou nahou kulisou. Miluju to kovové cvaknutí pokaždé, když páka zapadne na své místo. Stovku mineme za 5,2 sekundy a kdyby bylo kde, rozpálíme Ferrari prý až na 307 km/h a pak zase zabrzdíme díky soustavě od Bremba.
Že si nezkusím maximálku mi ovšem ve finále vůbec nevadí. Hlavně, že konečně poslouchám ten božský zvuk dvanáctiválce z Maranella a užívám si tak řidičsky dokonalé auto. Ne, vážně, Ferrari se prostě dobře řídí. U drahých aut to nebývá pravidlem, ale Ferrari vás tak moc spojí s technikou auta a tak vzorně plní vaše přání, že za jeho volantem začnete auta považovat za nejdokonalejší dopravní prostředek na světě (a to byl jinak Concorde, kdybyste to netušili). Respekt a vědomí, kolik to auto stojí, zůstalo někde vzadu na parkovišti a já si jen užívám každou zatáčku a každý správně trefený moment přeřazení. A to je tohle velké pohodlné GT s váhou jako můj Jaguar, žádná okresková hračka.
Ferrari se s typem 456 (bylo v nabídce jako poslední s mrkačkama) rozloučilo v roce 2003 a nahradilo jej modelem 612 Scaglietti, na jehož křivky jsem si dodnes nezvykl. Vyrobeno bylo jen 3289 aut, z toho 688 ve verzi 456M GT. Jsou docela spolehlivá, ale ideální koupě jsou ty s doloženou servisní historií. Ceny lítají v rozpětí jeden až tři miliony korun a jako tradičně, delší článek najdete na Garáži.
To je prostě paráda. Jak jsem si přečetl tvé články/blogy o tomto Ferrari, Zastavě, Porsche a podobně, tak jsem zjistil, že u mě se nějak začalo překlápět mé mínění – staré vs nové – na stranu staré. Tím nechci říct, že nové je špatné, to ani náhodou, ale pocitově mi u běžné nové produkce nějak chybí emoce. Nevím, jak bych to popsal, ale třeba teď je Dakar a raději se podívám na Ondru s Š 130 LR, nebo na to Porsche v kategorii classic, než třeba na Sainze a Loeba ve speciálech, které jsou rychlostně a technikou úplně někde jinde.
Zase bych nerad byl vnímán jako jeden z těch pisálků, co tvrdí “všechno nové je shit, všechno staré je super”
Ale ano, postav přede mne Škodu Scalu a Favorit a vyberu si Favorit
Jsem ale divnej. Mám rád stará auta, mám rád jejich nedokonalost, jejich chyby, jejich vrtochy. Mámm rád jejich smrad i vůni, jejich absentující výbavu a tak. A to vše proto, že mi před domem stojí normální služební auto, které naskočí na drc a odveze mne do práce. Takže pak můžu jít a mít v garáži starej vrtošivej nesmysl. Ale Mít na to, koupím si i jedno nové auto na normální ježdění… teda zánovní, mým favoritem je Jaguar XE S.
Ale k němu bych rád doma měl pár starých aut pro různé příležitosti. A jelikož jsme tady všichni stejně postižení, tak jsem rád, že ty články padají na úrodnou půdu.
Ale nezatracujme vše nové, podobná auta se dělají pořád. Pořád je v nabídce Mazda MX-5, Subaru BRZ, Toyota Supra, Honda Civic Type-R, BMW M2 Competition… pořád jsou v showroomech auta pumpující adrenalin. A nejsou špatná, takže se nemusíme bát
Myslím, že s auty je to jako s hudbou: Vkus si formuješ do třiceti a pak si rád plníš ty sny. Můj Jaguar XJ a Miata byly hrdiny prostředních dvojstránek a karet kvarteto v mém dětství. Tenkrát sem o nich snil na zadním sedadle tátovo Formanu. A dnes si ten sen můžu splnit, to je přece super
Tak to vyznít nemělo, novináře, který má rád jen to staré, to jsem z tebe nechtěl dělat 🙂
Spíše to mělo být něco o tom, že čím jsem starší, tím více se mně líbí právě ta starší auta, a tak jsem rád, že si o nich můžu třeba přečíst.
Ale zase plně chápu výhody těch nových, stejně jak to vnímá asi většina lidí, je to přesně to, o čem píšeš. Nastartuješ a jedeš, s maximálním pohodlím, ve vybavenějším a neporovnatelně bezpečnějším autě, které lépe jede, brzdí atd, které v podstatě dělá všechno lépe. Jenomže člověk není stroj, neřídí se jen logikou, proto chápu, že někdo má zážitek z jízdy s novým X6 M, někomu přinese radost projížďka třeba s tím Porsche 912.
Stejně tak je to s estetikou těch aut, Jaguar F-type je pro mě krásné kupé, ale když už bych tady měl hýřit imaginárními miliony, tak postavit vedle sebe F a E-type, tak si vyberu E, protože je to pro mě krásnější stroj.
Vůbec nezatracuji nová auta, třeba zrovna ta, která zmiňuješ. Ale já jsem to chtěl vzít trošku i mým pohledem na vizuální stránku, novým autům podle mě chybí ve většině případů ta elegance těch starých, soudobá produkce mi připadá přeplácaná, všude falešné výdechy a průduchy, různé bezúčelné prolisy a tak dále. Doba si to žádá, i třeba s ohledem na bezpečnost, ale mně se většina dnešních aut od pohledu nelíbí. Takže jsem taky divný, no a jak tak koukám, tak jsem se taky pěkně rozepsal 🙂
Tak to jsme rád, že si rozumíme
Estetika je jasná. A ano, je hezké chválit nízké kapoty a tenké sloupky. Oale je pravou, že o obojí jsme přišli výměnou za to, že když nabouráš, tak to taky dost možná přežiješ. Proto se nejspíš nikdy nevrátí taková míra elegance. Ale zase hezká auta jsou i dnes. byť jinak hezká
Nádherný auto a vždycky když F456 vidím, nemůžu se od něj odtrhnout. To je ta éra krásných GT devadesátých let a spolu s BMW 850CSi a Astonem DB7 V12 opravdová nonšalance… A já jen můžu doufat, že toto černé Ferrari nevidím naposledy na těchto obrázcích, ale potkám na nějakém hezkém výletě až bude konečně zase pěkně na živo…
Pevně budu doufat, že nám klapne ten plán