Spartak byl vlastně jen mezityp, který měl překlenout období mezi modelem 1102 s technikou předválečného Popularu a novou Octavií. Označení 440 se dá rozklíčovat jako čtyřválec s výkonem 40 koní. Spartak pak není oficiální název, protože se automobilka bála konfliktu s motocykly Sparta, ale říká mu tak u nás každý. Auto se prodávalo na poukázku za 27 450 korun v době, kdy průměrný měsíční plat byl 1200 korun. Chromové doplňky a topení v takovém autě ale nebyly, Škoda je montovala jen do lepších verzí na export a na český trh se tyto věci dostaly až později. Přesto design považuji za velmi povedený a hezký, zvlášť v tomto dvoubarevném provedení. Burák si jen nad sklo doplnil dobový kšilt.
Burákovo kousek je z roku 1958 a pro mne je v tu chvíli nejstarším řízeným autem (dnes už to neplatí, řídil jsme i dvě auta z roku 1948, ale o těch někdy jindy). Klíček nestartuje, spíš prý jen zapíná světla. Stěrače a vlastně celé čelní okno je malé. Naopak volant je velký a kompenzuje chybějící posilovač. Pod kapotou je jedenáctistovka pocházející už z Popularu. Jejich 40 koní pohání přes čtyřkvalt zadní kola. Na jedničce nejsou synchrony. Spartak je ale pohodlný a konejšivě houpavý i na velkých hrbolech. A i když vyžaduje od mé generace soustředění a opatrnost při jízdě, není pocitově starý, jak jsem se bál.
Spartaků vyrobila Škoda nakonec 75 tisíc aut a tisícovku dovezla do USA. V roce 1959 prošel model modernizací, sedany se přejmenovaly na Octavii a kabriolet 450 na Felicii, která se stala ikonou a byla i dobrým exportním artiklem. A právě tu jsem si směl projet v Retroautomuzeu Strnadice. Nová Škoda tak dostala jinou masku, nárazníky, motory, poklice na kola a světla. A překvapivě tato Felicia není typicky červená, ale modrá s bílým interiérem. Vyráběla se v Kvasinách a tuhle vyrobili bez ploutviček. A představte si, žádný z předchozích majitelů si je nedodělal.
Nástupcem těchto Škodovek s klasickou koncepcí bylo slavné embéčko s koncepcí vše vzadu. V něčem horší, v něčem zase lepší. Ale nádhernou Felicii jen tak nic nahradit nemůže, dodnes jí mnoho lidí považuje za nejkrásnější československý automobil všech dob. Zda je skutečně nej, nebo ne, to si musí říct každý sám, ale parádní opravdu je.
I ten interiér se mi líbí, je sice jednoduchý, ale má svůj styl. Padne jak ulitý do šedesátek, které mám docela rád. Ta doba sice měla spoustu stinných stránek, ale některé ukázky užitného designu byly fakt senzační. Tady se mi líbí krásné bílé budíky, volant s obručí klaksonu uvnitř věnce, bílá sedadla. Karoserie je oproti sedanu ještě vyztužená, aby se nekroutila.
Auto je docela vysoké, a tak má i slušné terénní schopnosti, jako každá tehdejší Škodovka. Výkon 50 koní nebyl na svou dobu vůbec špatný a uděloval auto obstojnou dynamiku. Podle údajů je Maximálka 160 km/h, ale ideální rychlost je tak do stovky. Felicia působí ostřejším dojmem než starší Spartak, přitom si vystačí s rozumnými devíti litry. Výhodou je, že Felicia neváží ani tunu, což jsem nečekal. Podvozek už vpředu nemá listové pero, ale vinuté pružiny, proto Felicia funguje na silnici ještě lépe než Spartak. Velká patnáctipalcová kola také dobře žehlí nerovnosti. Vzadu sice listové pero je, ale je umístěné opačně, což byl dobový tuningu majitelů, aby auto jezdilo lépe. Řazení bylo až do roku 1961 pod volantem a má ho tak i tento kousek. Působí sice docela křehkým dojmem, ale funguje hladce a čistě. Jen řízení je takové nepřesné, ale to je vzhledem k době vzniku normální.
Felicia čistého nástupce nedostala. Vlastně nikdy, ani později, protože Škoda Auto už nikdy nevyráběla žádný otevřený model (možná s odřenýma ušima by podmínku splnila Felicia FUN). Kabriolety s okřídleným šípem ve znaku sice vznikaly, ale vždy pod taktovkou externích firem. Možná i díky tomu má tento nádherný automobil dodnes tak výsadní postavení v historii automobilky.
Obě auta nafotila Mikka
