Ta první byla starší Simca Aronde P60 Elysée. Aronde znamená vlaštovka a tu má ve znaku celá automobilka. V roce 1951 uvedla Simca první generaci, v roce 1955 druhou a v roce 1958 tuto třetí, kterou vystřídaly až sedany 1300/1500. Auto bylo aerodynamičtější a působí pěkně kompaktně a zdobí jej mlhovky Marshall Fantastic.
Aronde mohlo mít motory 1,3 a 1,5 a vždy čtyřstupňový manuál. Model Elysée s třináctistovkou o výkonu 48 koní se prodával i v Tuzexu a kdo jí tehdy měl, to byl pán. Krásně si přede a hezky se poslouchá, řazení jde hladce a za volantem sedím v ucházející pozici. Manipulovat se v podélném směru musí s celou lavicí, dělená jsou jen opěradla, ale zato umí auto nabídnout lůžkovou úpravu. Slušné místo je i vzadu, kam je dobrý přístup díky velkému úhlu otevření dveří. Palubka je jednoduchá a přehledná.
Řízení je pěkné čisté, brzdy dost silné a výkon 57 koní je tak akorát. Ano, koní má víc díky výkonu z verze Monthléry. Přitom je auto spíš trochu nedotáčivé, ale působí hezky živě. Něco na těch Simcách je. Jezdí příjemně, svižně a je to taková společnice do nepohody.
Druhou Simcu, kterou mi kamarád Burák půjčil, byl model 1000 LS s koncepcí vše vzadu. Ten Simca vyráběla od roku 1961. Její kořeny sahají do Fiatu, kde se připravoval nástupce typu 600. Jeden návrh byl opět na dvoudveřový model, a ten se nakonec dostal do výroby jako Fiat 850. Druhý čtyřdveřový adaptovala Simca (Fiat měl v Simce podíl až do roku 1963, kdy značka přešla pod Chrysler) a pro její potřeby malý sedan upravil Mario Revelli.
Na západě byla Simca levnější než naše embéčko, což se moc často nestávalo. U nás si jí zase oblíbili taxikáři díky prostornému interiéru a doširoka otevíraným dveřím. Ano, nekecám, vážně je uvnitř dost místa, a to i vzadu. Sedadla jsou pohodlná a měkká. Jinak je palubka jednoduchá, ale vůbec to ničemu nevadí. Malý je nakonec jen kufr pod přední kapotou. Vzadu je totiž malý motor Poissy a čtyřstupňový manuál, na 730 kilo těžké auto je to ale až dost. Většina připadá na zadek, takže se Simca spíš přetáčivější. S maximálkou 125 km/h to ale nezní tak nebezpečné.
Simca je jízdně jedno z nejlepších aut, které se u nás dalo sehnat. Má nezávislé zavěšení všech kol, silné brzdy a funguje prostě báječně. Hlavně ty okamžité reakce jí mohla většina tehdejších aut opravdu závidět. Fajšmekři si za jejím volantem tehdy opravdu užívali. Jenže všechno jednou končí, i prodejní úspěchy tisícovky. V roce 1978 taky byly vyrobeny poslední kusy z necelých dvou milionů.
Simcu Aronde nafotila Mikka a mohli jste si o ní přečíst i na Garáži.
