Pontiac Firebird je prostě cool auto. Fakt, nekecám, vždyť je to asi nejlepší model, který tahle značka nabízela. A přitom to bylo vlastně převlečené Camaro, které vydrželo jen přes čtyři generace do roku 2002. Pořád ale zůstalo pony carem s klasickou koncepcí. Přitom Pontiac uvažoval o předokolce, ale naštěstí to nerealizoval. Já zatím vyzkoušel jen třetí generaci s prostřední motorizací 2.8 V6.
Motory sice Firebird podědil po předchozí generaci, ale byl o 230 kilo lehčí a díky tomu i rychlejší. Pomáhala tomu i aerodynamická karoserie s nízkým profilem, mrkačkami a zkoseným čelním sklem. Kola pocházejí z Camara. Firebird z roku 1989 už je od modernizovaného provedení a má orla na kapotě, aby byl víc americký.
Interiér připomíná kokpit stíhačky a jejich piloti měli Pontiac rádi. Pásy zapnou a nepustí, navíc má tahle kanadská verze ryhlejší topení. Vše je tu černé, ale stejně mi to v autě příjde útulné. Možná je to i díky plyšovým kostkám a figurce Elvise, co tancuje za oknem. A díky tomu, že Firebird až neamericky dobře zatáčí, bude král Rock’n’Rollu tancovat často a rád. Jen je škoda, jak posilovač okrádá o cit. Podvozek je docela tvrdý a na českých silnicích mu to celkově moc nesvědčí. Šestiválec 2.8 není špatný, i když výkon 135 koní nezní nijak dramaticky. Tento má asi pár kobyl navíc díky upraveným svodům. Ty mimochodem způsobují i temně dunivý zvuk.
Kulatý nástupce z devadesátek už nevypadá tak dobře, ale pořád se alespoň vyráběl. Dnes už totiž Pontiac neexistuje a Camaro v nabídce osiřelo. Nemáte tak žádné moderní auto, které by vám připomínalo Banditu nebo KITTa.
Více najdete na Garáži
