Volkswagen prý neumí vyrábět sportovní auta a Audi na tom není o moc lépe. Modely S se snaží toto vnímání změnit, ale rychlost není všechno. Zjistil jsme to hned v tom prvním S3 Quattro s motorem 1.8 Turbo 20V, které bylo rychlé na rovinkách, ale v zatáčkách mi vždy kamarád s ostrým Lupem ujel. Možná bych potřeboval víc času na sžití, abych mohl potenciál auta lépe využít. Ale toho se mi dostalo až u druhé generace S3, kterou jsem řídil loni a kterou Audi vyrábělo od roku 2003.
Design Gary Telaaka nebyl u modelu S3 moc změněn, agresivněji měla vypadat až vrcholná RS3. Tady se Audi spokojilo s pár znáčky, stříbrnou maskou a zrcátky, difuzorem, xenony, osmnáctkami a většími koncovkami výfuku. Uvnitř je novější S3 prostornější a kvalitně vyrobená. Má jiný kožený volant (bohužel vespod zploštělý), alcantarová sportovní sedadla a dekor uimitující hliník. Bohatá výbava ale zůstala, takže s hmotností se nešetřilo.
Přeplňovaný dvoulitr FSI má 261 koní a 350 Nm. Ano, je to víc než v Golfu, Audi vždycky trochu vylepšovalo. S3 okamžitě reaguje na plyn a ze svého předchůdce dělá pocitově hlemejždě. Ne, nechtěl sem z něj mít radost, ale ten zátah, do háje, jako kdyby to byl elektromobil. Turbo nabíhá tak plynule, není tu žádná turbodíra a motor tak krásně hutně vrčí. Manuální šestikvalt má ohromnou kulatou hlavici, ale jde krásně zlehka. Spojka jde také lehce, ale asi až příliš, ocenil bych větší odpor.
O 25 mm nižší podvozek je tužší a lépe sedí v zatáčkách. A to i v těch rozbitých, kde nemá tendenci odskakovat. Řízení je ovšem docela přeposilované a nekomunikativní, což je na okresce handicap. Brzdy jsou prostě fantastické. Stovku zvládne S3 za 5,5 sekundy a Maximálka je omezená na 250 km/h. Na autě sice najdete nápis Quattro, ale čtyřkolka je řešená běžným Haldexem. I tak má ale Audi hodně gripu a nechá si v zatáčkách líbit jízdu pod plynem. Počáteční nedotáčivost hned zmizí a nakonec S3 vyjede z oblouku přesně tak, jak si přejete. Jen jestli to není až moc snadné, jako na Playstationu. Jen jestli nakonec takové ty hot-hatche, kde musíte rychlou jízdu trochu odmakat, nejsou zábavnější.
Teď se vyprávění posunu o segment výš, ale také o pár let dozadu ke starší větší S4 generace B6. Řídil jsem dva exempláře – kombi Avant s manuálem a kabriolet s Tiptronicem. Vypadá umírněně až střídmě, od běžné A4 se na pohled moc neodlišuje. Hlavně kombík je Sleeper, liší se jen většími koly Avus a dvěma koncovkami výfuku. V té černé je ale krásně mafiánský a jeho prémiový interiér snese i přísná kritéria. Hlavně ta elektricky ovládaná sedadla Recaro čalouněná kombinací kůže a alcantary jsou úžasná a jejich boční vedení mne v zatáčkách nikam nepustí. Povedený je i kožený volant a grafika budíků, potěší i bohatá výbava. Prostor vzadu není nic moc, lepší než u menších modelů, ale delší cesty pro dospěláky příjemné nebudou. Nenápadné je i kabrio laděné do černo-červené kombinace.
S4 dostala do vínku vidlicový osmiválec o objemu 4,2 litru. Oproti přeplňované V6 o objemu 2,7 litru z předchůdce si Audi polepšilo. Výkon je 339 koní, krouťák 410 Nm (stovka za 5,8 s, 200 km/h za 20 sekund, omezená maximálka na 250 km/h, reálná prý až 280 km/h), a hlavně charakteru má motor dost. Krásně lineárně graduje s rostoucími otáčkami a za chvíli mám v autě husí kůži. A k tomu ten osmiválcový zvuk, to je pak s nenápadností auta konec. Pak už stačí jen šlápnout na plyn a nechat se ohromit brutálním výkonem.
Ano, servis sice nesmíte zanedbávat a potřebuje do nádrže devadesát osmičku, ale stojí to za to. Audi je totiž autem, které nemá rádo předepsané rychlostní limity. Možná ve městě, kde si na padesátce jen tak bublá, ale okreskových 90 je tomu autu k smíchu. Quattro v rychlostech krotí fyziku těžkého osmiválce vpředu. Na limitu sice nedotáčivé bude pořád, ale já se na ten limit na okresce prostě nedostanu a nemám ani možnost vzít ten kombík na okruh. O 20 mm nižší podvozek funguje výtečně, ale na opravdu rozbité silnici je hodně tvrdý. Je znát, že S4 je na německé autobahny, ne na naše trojky. Ještě hůř je na tom S4 Cabrio s těmi neoriginálními obřími koly.
Největším rozdílem obou vyzkoušených S4 byla převodovka. A mnohem radši než automat, jsem měl manuál v Avantu. Takhle jsem přiletěl do zatáčky, kopnul tam s meziplynem dvojku a psychicky se nachystal na prohrábnutí. A ono přišlo, asi na tisícinu sekundy, ale to už úřadovalo Quattro a poslušně nechávalo auto vykroužit oblouk. Takže sem na nic nečekal, sešlápnul plnej a obláčku prachu a odletujícího štěrku ze zimního posypu mizel vstříc rovince a červenému poli otáčkoměru, abych ta zase vrtil trojku. Právě s manuálem mi přišlo snazší ždímat S4 na dřeň jeho možností a dovolovat si, i když se spolu ještě tolik neznáme. Vždyť to říkal už Walter Röhrl, že to všechno je jenom Quattro a že v Audi dokáže rychle jet i opice.
Co se týká S4 s Tiptronicem, tak prostě chybí ten pocit, že auto pořád ovládáte jen vy. Tady jsem se pořád bál, aby se Tiptronic nerozhodl řadit přesně na apexu zatáčky a neposlal mne někam pryč ze silnice. I na běžný režim ale dovede upalovat svižně, v režimu S pak nechá týrat osmiválec u omezovače. Řadí navíc jemně a ani si změny rychlostních stupňů nevšimnete. Brutální akcelerace ale u verze s automatem působí ještě nenuceněji.
Audi S4 mne tedy vážně nadchlo. Asi není tak jedovaté autíčkářské jako BMW M3, ale potěšit rychlou jízdou fakt dovede. A navíc to, jaký to je sleeper a jaký má zvuk, to se mi vážně líbilo. Jdeme ale dál k poslednímu kousku – S6 generace C5. Ta byla oceňovaná za střídmý jednoduchý a pořád velmi nenápadný design a velkou spolehlivost. Tady ta nenápadnost už neplatí, předchozí majitelka auto vyzdobila polepy. Uvnitř je hodně hliníku a karbonu, ale také skvělá sedadla a bohatá výbava a kvalitní materiály.
Platforma C sázela na podélně umístěné motory a v tomto případě na pohon všech kol Quattro. K pohonu si Audi vybralo to nejlepší – vidlicový osmiválec o objemu 4,2 litru s výkonem 335 koní, krouťákem 420 Nm a nádherným zvukem. Jen je škoda, že S6 je mnohem tišší. Rychlost je elektronicky omezená na 250 km/h (skutečná je kolem tří set) a už za 5,7 sekundy jede auto stovkou. Pětistupňový Tiptronic byl volbou manuálnímu šestikvaltu a umožnil rychlejší povely přes pádla. Má hladký chod a při rychlé jízdě vůbec neruší.
Horší je, že S6 váží skoro dvě tuny. Sice to je adekvátní hodnota, ale ESP a hlavně Quattro se stabilizátory a elektronickými uzávěrkami obou diferenciálů umožní mít velký sedan pod kontrolou. Auto je o 10 mm níž a tužší, takže na kvalitní silnici sedí skvěle. Na našich rozbitých okreskách je ale až moc tvrdé, zase ale pobaví na mokru nebo na sněhu. Je to i díky přesnému řízení (i se servotronicem nepůsobí přeposilovaně) a citlivým silným brzdám. Jenže motor je na předních kolech a auto je těžké, takže rovinky mu sedí pořád víc než zatáčky. Rychlá jízda připomíná spíš hozené kladivo, než elegantní tah štětcem nějakého kaligrafa. V tomhle je asi moderní S6 lepší, jenže ta má zase přeplňovaný naftový šestiválec. A ten vedle benzínové V8 v mých očích prostě neobstojí.
A nakonec nějaké ty odkazy na články z Garáže – S3, S4 Cabrio a S6. Mimochodem, tu S6 nafotila Mikka.
