A přitom to vše spískal Alejandro de Tomaso, což byl Argentinec. Jeho automobilka měla na kontě už tehdy pár sportovních modelů, ale teprve nástupce Mangusty z roku 1971 udělal díru do světa a zná jej skoro každý – Pantera. Auto bylo tak populární, že se vyrábělo do roku 1993 a oblíbili si jej Američané, kteří jej kupovali v dealerství Fordu (ale jen do roku 1974).
Na uhlazený předek navazuje svalnatá záď, ze které máte vytušit podstatu auta. Celek ale vypadá skvěla, práce studia Ghia (také patřilo De Tomasovi) a Toma Tjaarda je znát. A koukněte na ta zadní kola, to je jak nějaký dragster. Dovnitř se dostanu těžkými dveřmi a najdu tam docela těsná sportovní sedadla. To také není moc americké. Palubka je orientovaná na řidiče, ergonomie je vynikající, materiály jsou kvalitní a precizně zpracované, kůže dodnes odolává zubu času a výbava obsahuje spoustu věcí. Sedí se mi tu skvěle, jen u pedálů je trochu těsno na větší nohy.
Uprostřed umístěný vidlicový osmiválec 5,7 (jde o Ford Cleveland) má čtyřkomorové karburátory Autolite a upravené vačky, ventily i hlava. Výsledkem je 330 koní a ty všechny jdou na ta macatá zadní kola. Auto zvládne stovku za 5,5 sekundy a jede až 250 km/h, síla motoru je prostě u Pantery hodně důležitá. Pětikvalt ZF používala už předchozí Mangusta a vyniká nádherně přesným chodem v nahé kulise. Spojka jde dost ztuha, auto není tiché a vůbec je to na GT docela nepohodlné auto.
Ale vlastně se ničemu nedivím, vždyť podvozek dělal Gianpaolo Dallara, ten Dallara, co stavěl monoposty. Nezávisle zavěšená kola jsou na dvojitých trojúhelníkových ramenech, ale díry ve vozovce prostě rádo nemá. Řízení je přesné, ale trochu tuhé. Naopak velmi dobře se dávkují silné brzdy a široká kola jen málokdy prohrábnou naprázdno. Rychlá jízda Panteře nedělá problém, ale pořád je ještě vzdálená limitům auta. Žádný div, že si jí oblíbilo tolik lidí a prodávala se dlouho až do devadesátých let. A výběr Pantery nepůsobí tak prvoplánově, jako Ferrari.
I Panteru měli Veteráni na Truc a objevila se i na Garáži.
