Ten menší je Clio R. S., prý nejlepší malý hot-hatch všech dob. Navazuje na ty nejlepší sportovní modely Clia – výborné 16S a Williams u první generace, ostré Clio R. S. už u té druhé. A vlastně hrdě nese i odkaz třeba ještě staršího 5 GT Turbo. Tedy až na to turbo, protože v Cliu je stará dobrá atmosféra. Přitom běžné třetí Clio není nic moc a sdílení techniky s Modusem není zrovna sexy. Navíc bylo samozřejmě větší a těžší než předchozí generace. A navíc se Renault chlubil hvězdičkami EuroNCAP a startovací kartou. Copak to jsou zajímavé věci pro petrolheada? A co ty nic moc plasty v interiéru a pochybná ergonomie?
Ale existuje Clio, které můžete startovat klíčkem a které vám zrychlí tep. Kromě klíčku dostalo hliníkové pedály, kožený volant a za příplatek (!!!) i sportovní sedadla. Ta by si zasloužila být o trochu blíž u země. Také volant se dá seřídit jen výškově, což je trochu škoda. Zvenčí je funkční difuzor a na karoserii různé otvory. Posilovač brzd je slabší, aby byly citlivější.
Tohle Clio R. S. ještě spoléhalo na točivý atmosférický dvoulitr s výkonem 194 koní a omezovačem v 7500 otáčkách. Těsně před ním se auto projevuje naprosto fantasticky. Napřed se neděje nic, kolem 2000 začne Clio ožívat, ve 3000 už mne začíná mrazit a zátah nepolevuje. V 4500 snad přichází exploze mojí radosti, zátah ale nekončí a jadrně drnčivý zvuk je čím dál příjemnější. Sice Clio umí jet jen 215 km/h, ale důležitější je ta stovka za 6,9 sekundy. Manuálu bych zkrátil dráhy, chod je ale skvělý. V nízkých otáčkách je auto klidné a pohodové, ve vysokých je to parádní hračka a baví mne víc potřeba trochu si tu rychlost odmakat a za volantem se snažit.
Podvozek je úžasný a vlastně bez chybičky. Clio si půjčilo přední nápravu z většího Mégane, takže má větší rozchod i rozvor oproti běžným variantám. Čím rychleji jedu, tím lépe auto funguje. Na výmolech v centru města to není nic moc, ale mimo něj na klikaté silničce bych nechtěl sedět v ničem jiném. Clio se vůbec nenaklání a míří přesně tam, kam natočíte volant. Třeba na okruh se mi jeví jako ideální hračka. Trefit vrchol zatáčky, protože grip vás nepustí ze stopy a už zase plný plyn a drtit malého prcka na limit jeho schopností. Rychle do zatáčky, lehce nakopnout brzdu a hned dorazit plyn do podlahy a hned pryč s pocitem, že jste soutěžní jezdci. A přitom vám do toho nekecá žádný podpůrný systém a navíc vás ani nestraší nespolehlivost. Jen se pro každodenní použití musíte smířit s tím, že má tužší řízení a tvrdší podvozek. To je pro každodenní použití trochu otravné, naddimenzovaná technika ale dost vydrží. A ten charakter nástupce s oturbenou šestnáctistovkou fakt nabídnout neumí, i když je rychlý.
Takže se pojďme podívat na třetí generaci Mégane ve verzi R. S. Cup, podle mnohých nejlepší hot-hatch své doby. Povedl se i vzhled s nízkou siluetou a sluší mu hlavně výrazná žlutá barva. Ta hezky kontrastuje s červenými doplňky. Po faceliftu, který jsme testoval, přišlo o xenony a dostalo za ně mimořádně slabé paraboly, které kritizovalo dost fanoušků. Modernizací prošel i interiér, kde se objevily kvalitnější materiály a zbytečně módně zploštělý volant. Sedadla jsou skvělá a krásně nízko nad zemí, tvrdé boky mi ale vadily při každém vystupování, protože po týdnu jsem měl na levém stehně modřinu. Pak už mi vadil jen šev na řadičce, který mi tlačil do dlaně, ovšem to je docela drobnost.
Pod kapotou byl totiž dvoulitr milující otáčky a produkující úžasný zvuk. Prodleva výkonu tu není, řazení funguje skvěle a omezovač na 250 km/h je snadno dosažitelný. Je to tím, že je auto velmi ovladatelné i na limitu a tak s ním ani amatér nemá problém jet rychle. Jen se pak na limitu trochu vzpouzí samosvor a nenechá vás v oblouku příliš měnit směr. Stačí ale jen na chvilku pustit plyn a už vás nechá korigovat směr a nekouše, jako třeba staré Peugeoty 205. Prostě řízení je na Mégane asi vůbec to nejlepší, byť silné a citlivé brzdy mu dost sekundují. A potěší i přesná kulisa manuálu. Díky tomu všemu je Mégane zábavné, i když nejedete na limitu. Tedy až na jistou nepohodlnost v městském provozu, ale zkrátka Mégane není moc kompromisní auto.
Jedinou dochovanou fotku mnou otestovaného žlutého Mégane mám od Davida Rajdla (http://rajdlstudio.com)
