Fiberfab představil své Bonito v roce 1969 a začal jej prodávat jako stavebnici. Tu jste dostali v krásné dřevěné bedně a čekalo vás sto nádherných hodin plných nadávek a věčného hledání třináctky a desítky. Odměnou vám byla nízká placka s pohlednou laminátovou karoserií, která by zapadla na startovní rošt LeMans šedesátých let.
Jenže technika Bonita je z Brouka, takže na prohánění Fordu GT zapomeňte. A nejen technika – sklo je z Taunusu, zadní světla z Rekordu a zbytek tedy z lidového Volkswagenu. Týká se to i mnoha věcí v interiéru, který sice má zadní sedadla, ale prakticky je Bonito dvoumístné. I dopředu se ale soukám dost těžce, a nakonec mám pocit, že se do auta nevejdu. Musím si dát zadek na kraj sedadla, vlastně si lehnu pod miniaturní volant, nebo mít hlavu skloněnou na bok, tohle prostě není auto pro velké lidi. To je škoda, zvenku se mi fakt líbilo. A podívejte na tu řadičku, ten tvar je jako veldé dildo.
V útrobách auta je vzduchem chlazená šestnáctistovka VW z většího sedanu Type 3. Znamená to jen 34 koní a 88 Nm, jenže Bonito váží pouhých 680 kilo. Supersport to tedy není, ale umí jet hezky svižně. Navíc je to lehké auto, nízké i s nízkým těžištěm, nezávislým zavěšením všech kol, která jsou široká, takže když se sem vejdete, budou zatáčky vážně fajn. Nikdy se mi nedaří jet tak ostře, aby se Bonito utrhlo.
Jako hezká hračka, proč ne. Jako zábavná vlastně taky funguje, ale řidičská nirvána to prostě není. Bonito je spíš pro ty, kteří chtějí vyčnívat a mít styl, přitom ale potřebují udržet provozní náklady v přijatelných mezích. A tak bylo tohle auto od Veteránů na Truc nakonec jedním z nejoriginálnějších řidičských zážitků.
