S Prelude, kupé odvozeným od Accordu, jsem měl čest dvakrát a dvakrát jsem měl z řízení děsnou radost. A doufám, že si to zopakuji, protože mezi roky 1978 až 2001 bylo pět generací, takže mám ještě mezery. Začnu vzpomínat na to starší, druhou generaci kterou Honda uvedla v roce 1978 s mrkačkami a nízkou karoserií. Designéra Iwakuru totiž zajímala hlavně aerodynamika, takže předchůdce ani sourozence Accord nové Prelude vůbec nepřipomíná.
Honda Prelude brala jako pojízdnou laboratoř pro nové technologie a tak tento model jako první dostal motory VTEC nebo řízení všech kol. To ovšem není případ poměrně obyčejné osmnáctistovky z roku 1985, kterou budu řídit já. Tedy opravdu jen poměrně, protože Prelude se už na silnici docela málo vidí a když, tak novější generace. Interiér je pohodlný a ergonomicky bezchybný, pozice za volantem je úžasná. Akorát, jak je auto nízké, musí Evropani nějak víc ležet. Za to boční vedení to ovšem těm sedadlům odpustíte. Navíc máte pocit, že sedíte uprostřed auta a interiér, který vás obklopuje, je perfektně provedený a s bohatou výbavou.
Dvojkové Prelude se dá nejčastěji najít s touto osmnáctistovkou a pětikvaltem. Jde o nízký motor speciálně vyvinutý pro Prelude, aby mohlo mít tak nízko kapotu. Krmí ho dva karburátory a nabízí 105 koní. K tomu si přidejte kultivovaný chod, citlivé brzdy a výkonovou špičku, kterou najdete až ve vyšších otáčkách, takže dostanete příjemné sportovně laděné kupé. A to sportovně myslím vážně, protože rychlá jízda je pro Prelude naprosto přirozená. Kupé se nenaklání, drží ve stopě a je neuvěřitelně komunikativní. Navíc ta skvostná převodovka s krátkými přesnými drahami, s tou je radost pracovat.
Jenže Prelude mělo víc generací a moje nejoblíbenější je ta třetí z roku 1987. Na první pohled je znát, že z předchůdkyně vzhledově vychází, ale ten design je takový dotaženější a aerodynamičtější. A bylo to vlastně úplně první auto s mrkačkama, do kterého jsme se zamiloval. Ovšem líbí se mi i ergonomický vzdušný interiér s velkou prosklenou plochou. Pro pasažéry vpředu je Prelude pohodlné, sedí se hodně nízko v téměř ideální pozici. Říkám téměř, protože při mé výšce mám docela položené opěradlo, abych se nedotýkal stropnice.
Třetí Prelude mělo v nabídce čtyřválce 2.0 a 2.1. Tady je dvoulitr EX, dvanáctiventilový čtyřválec SOHC s duálním karburátorem. Motor má docela klidný chod a ozve se jen ve vyšších otáčkách. Ovšem jeho lineární zátah je úžasný. K charakteru auta se skvěle hodí strmé řízení s posilovačem, kterého si nevšimnete, přesné řazení. Podvozek je nižší s pružinami HR a funguje také senzačně.
Čtvrté Prelude přineslo v roce 1991 výraznou změnu designu. Dnes už takové auto Honda v nabídce nemá. Je to škoda, kdysi jich měla v nabídce spoustu, dnes emoce vzbudí jen pár modelů téhle kdysi výjimečné značky. A tak mi zbude jen se Prelude věnovat v rubrice o yougtimerech, jako jsme to v případě dvojky udělal na Garáži.
