Ikonický je sice hlavně Datsun 240Z, ale to se projevuje na jeho ceně. A tak dává smysl koupit si za méně peněz mnohem lepší 260Z. Právě za jeho volantem jsem se zamiloval do veteránů a po letech si ten pocit připomněl v dalším exempláři. V obou případech šlo o čtyřmístný 260Z 2+2, jen byl jeden červený a druhý zelený, oba po renovaci. Hodně se mi při pohledu zezadu líbí to šedé čelo.
260Z byl pořád modelem první generace S30, jen šlo o modernizované provedení s větším a silnějším motorem. Později ostatně Datsun uvedl ještě silnější 280Z. 260 dostala lepší palubku s utopenými budíky, nízko ukotvená příjemná sedadla a v této verzi i větší kufr. Na dveřích jsou dvě kliky, jedna vzadu u podlahy slouží pasažérům na zadních sedadlech, aby se dostali z auta. Pozice za volantem je skvělá, a i přístroje jsou nasměrované k řidiči. Hodně hezké je kosočtvercově prošívané čalounění.
Zetko funguje zkrátka nádherně. Působí hrozně lehce, když se proplétáme provozem. Baví mne zejména podřazování a zatlačení plynu do podlahy, aby se rozezvučel baryton řadového šestiválce OHC (škoda, že je interiér dobře odhlučněný) se dvěma dvojitými Webery (167 koní a 213 Nm, 8 sekund na stovku a maximálka 204 km/h). Překvapuje mne, jak dokáže takhle staré auto zarazit řidiče do sedačky. A ani sklouznutí zadku mu nedělá problém (úzké gumy s vysokým profilem) a řidič má díky přívalu informací o všem přehled. Řazení má přesné a krátké dráhy, které jsou prostě božské, automat bych v Zetku vůbec mít nechtěl. Auto navíc krásně informuje řidiče, jak daleko je od limitu přilnavosti. Podvozek je odladěný naprosto skvěle, nezávislé zavěšení kol prostě funguje na každém autě a když si přidáte perfektní vyvážení, tak budete za volantem v sedmém nebi.
Druhá o trochu větší generace S130 mnoho věcí vychytala, jak jsem se přesvědčil za volantem modelu 280ZX Turbo Targa. Auto bylo ale i větší a těžší, jenže přidalo i lepší výbavu, aerodynamičtější karoserii a příjemnější jízdu. Ale rychle jezdit umí, jak by vám potvrdil milovník a závodník s tímto autem (a taky herec) Paul Newman. Kola jsou u této verze opravdu pěkná, ten design se prostě povedl. Uvnitř jsou kožená sedadla (ano, stříbrná, ale nechtějte vědět proč) bez výrazného bočního vedení. Ergonomie je pořád řidičky zaměřená, ale těch spínačů je strašně moc a rádio vypadá spíš jako mixážní pult. Prostor pro nohy je osvětlený, auto má i tempomat a velký kufr. Takže pořád nevím, jestli chce být sporťákem nebo GT. A ta digitální palubka a hlasové upozornění, to je jako z KITTa.
Řadový šestiválec zase trochu narostl do objemu, aby se lépe popral s emisními limity v USA a neztratil na výkonu. Přeplňovaná varianta přišla na trh v roce 1979, motor dopuje Garett TB03. Proto má Zetko ty otvory na kapotě. Pod ní už by se asi nic navíc nevešlo. Motor temně zaduní a trochu naznačuje své schopnosti. Za jízdy pak dokonale klame, takže jedu mnohem rychleji, než se mi zdá. Reakce na plynový pedál je okamžitá, chování čitelné a řízení čisté. Není divu, že je rychlá jízda s ním tak snadná. Jen ta spojka, pedál má hrozně dlouhý chod, na to bych si musel chvíli zvykat.
Druhé Zetko bylo ve verzi targa, takže jsme si v letním dni sundali střešní panely a užívali vítr ve vlasech. Průvanu ale v autě moc není, dokud neotevřete boční okna. Ze slunečních clon se dají vyklopit ještě větrné clony, které vzduch od otvorů na střeše odkloní. Navíc je Zetko docela komfortní a má i pěkně pohodlná sedadla. Pořád je to tedy strašné příjemné a na české poměry zvláštní auto, jen trochu víc GT a míň sporťák než první generace.
Na Garáži se zatím objevilo jen zelené 260Z 2+2. Jeho fotky udělal Martin Platzer
