Mazda nijak neexperimentovala se vzhledem a v podstatě představila jen další model evolučně vycházející z roztomilé NA. Když to fungovalo patnáct let, nebyl důvod ke změně. Hladký jednoduchý design a oblé tvary působí i dnes podobně, jako v roce 2005, kdy byly představeny. Oproti nástupci však už nepůsobí tak svěže, i když na to, jak rychle ND zestárne, si budeme muset teprve počkat. Jednoduchost tvarů předchůdce však k malým roadsterům stejně nějak pasuje.
Mne nechal ve své Miatě kdysi projet kamarád Láďa a asi za to všechno může. Tehdy to totiž začalo, protože tohle byla první Miata, kterou jsem měl možnost řídil. A zamiloval jsem se. A on asi taky, protože sice svou lehce upravenou NC později vyměnil za ND, ale nedalo mu to a zase se k NC vrátil. Jen bych nemusel mít ten sklolaminátový hardtop, který Mazdě přidá 37 kilo.
Tvary připomínají první Miatu, kufr je miniaturní a interiér tak akorát pro dva, jen z o něco lepších plastů než u první generace. Alespoň že pořád sedím nízko v báječné pozici a úžasných Recarech a nechávám se rozmazlovat bohatou výbavou. Sedí se uprostřed auta, aby bylo krásně cítit jeho ideální vyvážení. Těžiště je ještě o 18 mm níž než u NB, auto má minimální náklony v zatáčkách a strmé přesné řízení.
Dvoulitr má 160 koní, stovku zvládne za 7,9 sekundy a jede až 210 km/h. O tom se mému NAčku může jen zdát. Jako tradičně u Miaty, i tady je zábava vytáčet jej a užívat si hezký zvuk. A i tady je požitkem manuální šestikvalt s krátkými dráhami. Navíc si otevíráme střechu a užívám si i vítr ve vlasech i v ideální řidičské pozici.
Taková je prostě Miata. Není to auto, se kterým se musíte seznamovat, do Miaty si prostě sednete a jedete, jako kdybyste jí řídili odjakživa. A jak je vidět, skvělá je i tahle generace, ač by to pro mne byla poslední volba ze všech generací. Špatná ale rozhodně není.
