Volha se poprvé objevila u modelu GAZ M21, ta byla kulatá a s jelenem na kapotě. V roce 1967 se objevil nástupnický model M24, nízký a hranatý s menším množstvím chromu. Ta u nás jezdila hodně v černé jako služebák úředníků, žlutobílé VB a slonovinové prominentní taxíky. Když jí ve výrobě nahradila modernizovaná Volha 3102, Rusové se bouřili. V roce 1985 se tak vrátila modernizovaná verze M24-10 a vyráběla se do roku 1992. Právě tu jsem řídil i já, jen měla vyměněnou masku za starší celochromovou.
Všude jsou ruské nápisy v azbuce, výbava je bohatší. Konkrétní Volha má třeba elektrická vyhřívaná zrcátka, centrální zamykání na dálkové ovládání, rádio a sedačky z Mondea. Místa je tu spousta a velký je i kufr. Překvapilo mne zapalování uprostřed pod volantem, které probere motor s chraplákem připomínajícím staré americké osmiválce.
Podvozek je naladěný hodně komfortně, takže se Volha krásně houpe přes nerovnosti a dokonce i přes polní cestu. Na auto s tuhou zadní nápravou a listovými péry jde o fantastické jízdní vlastnosti. Spotřeba se pohybuje mezi 12 až 14 litry, ale to k podobnému autu prostě patří. Občas tedy lidé přestavovali Volhy a instalovali naftové jednotky z piána W123 nebo Peugeotu 505. Já jsem ale za originální motor pocházející z Volhy 3102 rád, s autem pracuje hezky a na čtyřku umí auto rozjet až na 140 km/h.
Tenhle ruský youngtimer sice není žádný zázrak, ale z východního bloku patří k těm lepším. Sběratelé raději pokukují po předchozí carevně, ale jistá elegance se této novější Volze také nedá upřít. Fotky udělala Mikka.
