Delta Integrale je ale modla, cenově prakticky nedostupná. Právě proto mi dává smysl i nějaká slbaší verze, o kterou se nebudete tak bát a pěkně jí občas proženete. Což je fajn, protože pokaždé, když náhodou jakoukoliv Deltu potkám, udělá mi to hrozně velkou radost.
Dobře vypadá i tahle Delta GT i. e. v bílé barvě a s polepy Martini, ačkoliv má hranatá světla a chybí jí to typické rozšíření. Mimochodem takto polepené Delty GT skutečně závodily v nižších kategoriích rally šampionátu a jelikož i tohle auto občas závodí v amatérských podnicích, nejsou nijak nevhodné. Rally look dělají i bílá kola Borbet a přídavná světelná rampa. Už se ale chlubí modernizovanými jednodílnými nárazníky a malým zadním spojlerem. Na kapotu a palubku se nepodepsal nikdo menší než Miki Biasion. Uvnitř je sice trochu strohý a hranatý, ale přitom pohodlný a ergonomicky zvládnutý interiér. Strop je nově přečalouněný, ale je hodně nízko.
Všichni mi říkali, že se mi GT i. e. nebude líbit, protože má malý motor. Jo, je to jen šestnáctistovka, ale má italský charakter a nádherný zvuk. Je dokonce i skloněný, aby se o trochu snížilo těžiště. A 110 koní a 137 Nm na tu dobu přece není vůbec málo. Stačí jen podržet tuhle krabici v červeném poli a už se mi dělá husí kůže a do žil mi stříká adrenalin. Letargie z nižšího spektra otáček je pryč, já sem Miki Biasion a klikatá cesta ze Zbraslavi je erzeta na San Marinu. Maximálce 185 km/h se ani nepřiblížím, přesto si jízdu užívám na 100 procent. McPherson vpředu a víceprvková zadní náprava zkrátka dělají s Deltou divy, řízení je bez prodlevy, nedotáčivost je neznámý pojem, brzdy jsou nádherně citlivé a tak je i slabší Delta nádherným řidičským zážitkem. Nám už se teď po Deltě může jen stýskat, její konec nastal už před mnoha lety a konec v rally ještě mnohem, mnohem dřív.
