Začnu s tím nejstarším – Continentalem čtvrté generace z šedesátých let, který vozil JFK a vezl jej (ve verzi Cabriolet) bohužel i při tragické návštěvě Dallasu. Ovšem to jméno automobilka používala od konce třicátých let a označovala jím limuzínu evropského střihu, právě proto jej pojmenovala Continental. Tato generace byla tehdy jediným modelem značky, která se potácela v problémech. Kdyby nebyl úspěšný, tak by možná skončila.
Lincoln vsadil na menší model (přesto je na evropské poměry pompézní) s dlouhou zárukou a vyšlo to. Předvedl na něm docela jednoduchý a uhlazený design, který byl původně navržený pro Thunderbird (Lincoln stojí na stejné platformě). Nemá žádné ploutvičky a i chromu je tu docela málo. Okázalost a mafiánský dojem z něj mám pořád, ale je to prostě povedené auto. A má dozadu sebevražedné dveře, takže když oba páry otevřete, vypadá Lincoln prostě cool. Navíc je solidní a kvalitní.
Interiér je luxusní a prvotřídní. A tím myslím obecně, ne na americké poměry, ve své době se Continental nemusel stydět před Mercedesem nebo Bentley. Bohatá výbava znamená kromě materiálů i elektrické ovládání všeho včetně malých trojúhelníkových oken. Vzadu je obrovský prostor pro posádku, který si nezadá s největšími limuzínami. Místo sedadel tu jsou spíš pohovky.
Continental sází na motor V8 se spotřebou přes 20 litrů a krásně bublavým zvukem. Má totiž objem 7 litrů a krmí ho karburátor Carter. Kdybych jel s autem vyrobeným po roce 1966, tak by byl objem ještě o 0,6 litru větší (a jednalo by se o největší motor v autě z koncernu Ford). K motoru je připojen třístupňový automat Turbo-drive s tenkou páčkou voliče pod volantem. Auto nakonec umí jet rychle, ale trvá mu to. Ale co, vždyť je to kára z Matrixu nebo Goldfingera, to je prostě cool.
Jdu ale dál, v roce 1970 se objevila pátá generace, a i s tou jsem se mohl blíže seznámit. Konkrétně šlo dokonce o dlouhou limuzínu, kterou jsme měl v dětství jako angličák. Konkrétně šlo o Lincoln Continental Town Car Bradford Coachworks Limousine, dlouhou káru s hranatým designem. Má podtlakem ovládané mrkačky a ohýbací znáček na vrcholku masky, vzadu zase bumerangovou anténu pro televizi. Mimochodem, i v běžné verzi byl Continental tehdy jedním z nejdelších aut na světě (po malosériovkách Mercedesu 600 a ZILu 4104). Bradford Coachworks byl dealer Fordů a Lincolnů v Los Angeles a vyrobil prý jen 12 těchto aut. Bavíme se o délce 6,8 metru, ale existují klidně i osmimetrové verze od jiných výrobců.
Interiér plně odpovídá tehdejší představě luxusu. Nejzajímavější je to vzadu, kde je proti pět míst. Je tady spousta dřeva, vinylu a kůže, huňaté koberce a mikroplyšové čalounění. Kufr se otevírá na dálku, sedadla se nastavují elektricky a čas odměřují hodiny Cartier. Kromě zmíněné televize je v autě minibar, klimatizace, rádio, tempomat a má tu být video, které Míra shání. Mezi prostorem pro pasažéry a přední částí je elektrické zvukotěsné okno.
Continental sedí na rámovém podvozku, proto se tak snadno prodlužoval. Podvozek jinak vozil i sourozence Mercury Marquis a Ford LTD a s těmito auty Lincoln sdílel i tlumiče, pružiny a z počátku brzdy. Lincoln byl ovšem prvním s kotoučovými brzdami vzadu od roku 1975. Tohle auto vyrobil Lincoln v roce 1977, ale přestavba na limuzínu byla dokončena až o rok později.
Pod kapotou je V8 460 (7,5 litru), který byl původně výhradně pro Lincoln a teprve později zamířil do jiných modelů. Má výkon 210 koní a točivý moment 484 Nm, nejlepší je ovšem ten hutný zvuk. K motoru je připojen třístupňový automat C6 s hladkým chodem. Auto s ním umí i hrabačku, ale důstojnější je pro limuzínu klidná jízda. Posilovač funguje hodně výrazně, takže v řízení není žádný cit. Navíc je auto hodně komfortní, vzadu je dokonce vzduchové odpružení Monroe a auto je krásně houpavé a žehlící. Zajímalo by mne, zda by takoví byli i nástupci, kteří se od roku 1979 začali postupně zmenšovat.
Ve stejné době vznikl i další Lincoln – kupé Continental Mark IV Cartier (designová edice, kterou slavná firma doplnila hodinami na palubce). Ten se vyráběl mezi roky 72 až 76 a byl vlastně dvoudveřovou vlajkovou lodí a stál za ním Lee Iacocca. Kupé má také mrkačky, masku jak antický chrám a malá kulatá okénka, tzv. opera windows (tady s logem Cartier) a víko kufru tvarované, jak kdyby ukrývalo rezervu (ale není tam). Hodně techniky sdílelo se sedanem a stejně jako on mělo bohatou elektrickou výbavu v šestimístném interiéru.
Americká limuzína vážící 2,4 tuny se ovšem tradičně nedá označit za řidičskou nebo komunikativní. I když sedím za volantem, pořád si připadám jako pasažér. A Lincoln si silnicí pluje spíš jako člun, než jako auto. Ale co, dojem vždycky zachrání pořádný motor, a ten tu tedy je – vidlicový osmiválec Ford 460 cui (7,5 litru) se čtyřkomorovým karburátorem, výkonem 202 koní a krouťákem 482 Nm. Na stovku zrychluje skoro 11 sekund, maximální rychlost je 190 km/h, pocitově se zdá ještě pomalejší. Spíš je jako pohybující se domek, než auto. Otáčky koriguje třístupňový automat C6 a dokáže s autem jet opravdu hladce. Zkrátka se ploužíte pomalu krajinou a užíváte si klidný cruising, dokud nemusíte tenhle obří koráb někam zaparkovat.
Nyní už ale nechám minulost stranou a posunu se do devadesátých let k sedanu Town Car druhé generace, jednomu z posledních modelů klasického full-size sedanu na rámu s vé-osmičkou a pohonem zadních kol. Už měl docela moderní kulatý design, platformu Panther z Fordu Crown Victoria a prodával se skvěle. Uvnitř byla bohatá výbava a kvalitnější materiály, než jaké měl Ford. Navíc si Lincoln pluje na vzduchu, aby od posádky filtroval díry a výmoly. Kvůli tomu je houpavý a měkký a samozřejmě se docela naklání v zatáčkách. Town Car ale není na ostrou jízdu, spíš na klidný cruising.
Pod kapotou je klasická V8 Modular SOHC o objemu 4,6 litru spojená se čtyřstupňovým automatem. Na 1,8 tuny těžké auto je to adekvátní pohonná jendotka a jejích 210 koní a 373 Nm je tak akorát. Jde o velmi spolehlivý, prakticky nesmrtelný motor se sametovým chodem. Když k tomu přidáte zmíněný komfortní podvozek a to, jak jde vše v autě hrozně zlehka, tak je vám jasné, že je Lincoln nesmírně pohodlný. A byl takový prý i nástupce z roku 1998, od roku 2012 ale Town Car, ani jiný fullsize sedan s V8 na rámu, v nabídce není. Škoda, byl to konec jedné éry.
Bílý Continental mi půjčili Veteráni na Truc, Town Car si nafotil Caddy. Na Garáži se objevil Continental Mark IV, Limuzína a také devadesátkový Town Car.
