Všechna tahle auta už znáte. Caterham, Lotus, Alfa Romeo, o všech už jsem psal. Ale co, když vyrazí všichni společně na výlet? Auta si měníme a s kámoši klábosíme o tom, jak bychom zrovna to svoje za nic na světě nevyměnili.
Alfa Romeo 4C: Nejvíc charakteru v nejkrásnějším balení
Před časem jeden můj kamarád napsal parádní cestopisný článek o výletu v Alfě 4C do Itálie. Nadepsal ho „Zvolte cestu srdce“. A já si přesně říkám, že to je ten element, který našim dvěma zbývajícím autům chybí. Alfa Romeo je prazvláštní značka. Ať řídíte malé MiTo ve čtyřlístkovém provedení anebo drahou, karbonovou krásku. Vždycky vás dostanou tak dvě fantastické věci, kvůli kterým se zamilujete. A pak přijdou tři, které vás pěkně naštvou.
U Alfy Romeo 4C je dominantou široká záď, motor, který je vidět v proskleném výklenku a ten neochvějný dojem, že sedíte v malém Ferrari. Naposledy jsem přece napsal, že Alfa Romeo 4C je přímý pokračovatel Dina. Navíc je brutálně rychlá v přímce. Čtvrtmíli zvládla nedávno za 12.5 sekund a koncová rychlost byla přes 170 km/h! A vše jen díky technice. Má launch control, rychlou převodovku TCT, má přesně to, co by supersportovní auto z Itálie nové doby mělo mít. Jenže pak přijdou ty věci co vás dovedou dopálit.
Spousta dílů v interiéru pochází z našeho MiTa: klíček, zadní lampy, celé části přístrojové desky. Rádio na palubní desce vypadá jako právě zakoupené na vietnamské tržnici. Typický zákazník Porsche už v tomhle momentu mizí pryč a podepisuje objednávku na kontrastně dokonalý Cayman. Mě nic z těchto věcí vážně nevadí. Nechává to chladným i kamaráda, majitele bílé Alfy 4C. Jestli nám něco při jízdě trošku kazí náladu, je fakt, že turbomotor se krotí dost obtížně a že je řízení bez posilovače se strmým převodem trochu přehnaně aktivní na rozbité silnici. Řízení vážně umí chytat koleje a zatahat za ruce. Jenže jde o zvyk. Když si stěžuji, že se mi špatně odhaduje, kolik plynu mám dát za apexem zatáčky, že mi turbo s plným boostem začne příliš rovnat zatáčku a já si musím pohlídat nedotáčivost, náš třetí kamarád (říkejme mu třeba Stig) tvrdí, že je to jen moje chyba.
„To je turbomotor, víš? Měl bys umět líp předvídat a dávkovat plyn s ohledem na plánovanou turbodíru.“ A tak jsme i našemu Stigovi, který právě vylezl ze závodního Caterhamu půjčili Alfu 4C. Vylezl z ní velmi rozesmátý. To auto je totiž klaun. Bavilo ho, že za volantem se nenudí. Alfa 4C vyžaduje stálou řidičskou pozornost, chrchlá, prská a i blow off ventil je občas při ubrání z vysokých otáček pěkně slyšet. Už se Alfě Romeo 4C nikdy vysmívat nebude. Ač by jistě vyjmenoval ony tři nebo i víc nectností Alfy Romeo 4C, radši nám sdělil jak velkou radost i z krátkého svezení vlastně měl. Tohle Alfa umí. Odpustíte jí totiž cokoli…
Caterham Roadsport 125 SV – “Race cat”
Víte, že jsem tohle auto před dvěma lety málem koupil? V době, kdy nebylo jasné, zda se opraví Porsche byla tak trochu možnost, že by oranžový závoďák změnil majitele. Nakonec jsem do „koupě“ uvrtal právě našeho „Stiga“ a tím se kruh našeho kamarádství všech tří magorů do sportovních aut uzavřel. Každý máme jiná auta, přesto si dokonale rozumíme.
A to se jako pavouk (nebo spíš jako chrobák) spouštím lešeňovými trubkami směrem na úzké plastikové sedadlo Caterhamu. Specifikace tohoto kousku je jasná – „Carbonia cup race car“. To je přesně i jeho hlavní úkol. Závodit v okruhovém seriálu a pokud možno vítězit, což se povedlo v posledním podniku Carbonia cupu na německém Lausitz Ringu. Má samosvorný diferenciál, plnou závodní klec, lepší čtyřpístkové brzdy vpředu, a ještě coilovery od Nitronu nastavené spíš na závodní dráhu a ne okresku kdesi u Koněprus. Sotva se dopnu a vyrazím, drkotám zubama. Ne zimou, ale vážně tvrdým nastavením podvozku. Ani s čelním sklem se majitel na tento den neobtěžoval. Venku bylo hezky, tak proč si to neužít „unplugged.”
S Catem se sžívám až za 5 minut. Už jsem ho řídil víckrát, zajel si s ním i kolo na Ringu, ale tím, jak je jako jediný z naší trojice koncepcí opačně, chvíli trvá než se mu přizpůsobím. Sedím kousíček před zadní nápravou a zbytek auta je přede mnou. Lotus i Alfa to mají přesně opačně. Je jednoznačně nejlehčí a rozhodně nechce jezdit pomalu. Zatočí se s ním formou telepatie a na silnici cítím každý přejetý kamínek. A ty, které odletují, slyším citelně také. Cítím se v něm trochu jako ve formuli, která ujela na silnici. Po deseti minutách jízdy už v tom zase lítám. Ten Caterham je primitivní auto, ale postavené naprosto dokonale. Pořád říká: „Přidej, přidej, tady jsi měl jet daleko rychleji, já bych to s radostí zvládnul”. Je to nezáludně přirozené. Jeho místo je závodní trať, ale svezení po okresce je prostě čirá radost.
Lotus Elise 111R: Chapman by byl jistě nadšen!
Tady neumím být objektivní. To nejlepší přichází na konec. To je přece moje auto. Jenže oba mí kámoši svorně tvrdí, že je prostě pomalá. A já se jich vždycky zeptám: „A vytočil sis to k osmi tisícům?“ Tam to prý trochu jede, odvětí oba, ale i tak… a následuje klasické mávnutí ruky. Náhodou, letos jsem se jednou ocitl v takové legrační situaci, kdy se nám otvíral úsek dvouproudé rychlostky z běžné silnice a vedle mě jako na potvoru jelo zrovna BMW M3 3.2 E36. To se stalo kdesi na Ostrově Man nebo tak nějak (pro rýpaly a strážce pořádku). A tak jsme na to oba asi z osmdesátky šlápli, co to jde. A do 180 km/h jsme na tom byli oba úplně stejně. Možná pak bych začal lehce ztrácet, ale to už jsme dojeli provoz před sebou a museli zvolnit tempo. Lotus není pomalý. Je pomalý v porovnání s Alfou i na lehoučkého Caterhama mírně ztrácí.
Devízou Lotusu je něco jiného. Kromě toho, že se prý na něj na okresce náramně dívá, když jedeme za sebou, tak jeho řízení je prostě nejlepší ze všech našich třech aut. Ajaj… vím co řekne Stig. Není to pravda. Dobře, řízení je citelně lepší oproti tomu v Alfě a auto je teď rozhodně daleko příjemnější a poddajnější pro normální silniční ježdění než závodní Caterham. Když jsem do Lotusu znovu nalezl po půlhodinové jízdě v Caterhamu přišel mi najednou vyloženě komfortní.
Špatně se mi to hodnotí. Zkrátka do Lotusu Elise nasednu a jsem doma. Nemám pocit, že bych si mohl dovolit cokoli a pokud mám dobré pneumatiky, šikovné ruce i nohy tak to auto zvládne, což umí Caterham. Nezažívám v něm dechberoucí akceleraci při plném boostu motoru 1750 Turbo Benzina v Alfě. Užívám si delikátně vyvážené řízení, naprosto perfektně vyladěný podvozek na naše okresky a hraju si s přenosem hmotností mezi přední a zadní nápravou tak, abych nebyl nikdy nedotáčivý, abych zatáčku projel svižně, přesně a využil úžasnou trakci na jejím výjezdu.
I když je Lotus nejtišším autem naší trojice, je stejně tím, kterým bych odjel domů i kdybych si mohl vybrat auta kamarádů. A vůbec, všichni bychom si domů odvezli naše vlastní auta. Ač jsme chtěli lehká, ryze řidičská a mechanická auta, vybrali jsme si každý jinak. Radost z řízení má naštěstí v automobilovém světě mnoho podob. Jezděte, užívejte podzim a mějte radost ze svého auta, ať už je jakékoli!
