1960 Pontiac Ventura Vista – Amerika, o které sním

Skoro celý život jezdím ve sportovních autech, miluju ta britská, italská a nakonec i německá, pochopitelně s motorem vzadu. Dva pořádní chlapy se ve starém Porsche při cestování nechtěně šimrají vzájemně svými chlupy na předloktí, vždycky, když řidič řadí na dálnici pětku. A to není nic o co byste stáli. Zkrátka někdy je skvělé si dopřát i trochu komfortu a ten vyměnit za to vše, co při řízení sporťáku máme rádi. A šestimetrová pravá amerika, z těch nádherných časů Amerického snu je přesně tím autem, se kterým si člověk dokáže splnit ještě další a úplně jiné sny. Je protipólem našich malých sporťáčků…

Dnešní odpoledne jsem strávil v obklopení nádhernými starými Amerikami, které voněly šmírem, ale také z nich vyzařoval neskutečný luxus, na který jsem dočista zapomněl. Už je to řádka let, kdy jsem naposledy vlastnil americké auto. To poslední byl terénní “kombík GMC Jimmy S15 a cesta do slunné Kalábrie a zpět byl vážně relax, jaký jsem si už dlouhá léta nedopřál. Auto jelo stabilní rychlostí a z pod kapoty decentně bublalo na otáčky, které třeba Lotus považuje takřka za volnoběžné. Ale čert vem GMC, to byla už docela moderní kára z osmdesátek. Pravá Amerika jsou padesátá a šedesátá léta.

“Bubbletop car” Pontiac Ventura Vista je přesně tím typem Americké káry, se kterou bych se chtěl vydat napříč nádhernými pláněmi středozápadu USA a zavítal po letech opět do Arizony. Ty výhledy přes zakřivená rozměrná přední i zadní okna, se stáhnutými bočními okénky i s jejich chromovanými rámečky stojí vážně za to. A bylo jedno, že jsem Pontiac řídil jen kousek za Plzní. Nějak jsem tam na obzoru tušil, že se co nevidět objeví ostrý horizont a za ním – Velký kaňon.

Majitel, blázen do Amerik a velký sympaťák se do Ventury, která se vyráběla jen v letech 1960 až 1961 jako luxusnější verze Pontiacu Catalina zamiloval už podle obrázků na internetu. A když se podobné auto objevilo náhodou na českém trhu, museli ho s manželkou mít. Nakonec tento Pontiac v odstínu burgundské červené je odvezl i na vlastní svatbu.

Motor o objemu 389 kubických palců (6.4 litru) bublá pochopitelně v rytmu osmi válců, ale tak nějak jemně a decentně. Kdybych měl tichý volnoběh k něčemu připodobnit, byl by to legendární osmiválec Rolls-Royce / Bentley 6.75 litru. Po nastartování je stejně neslyšný. Rozjezd je sametově plynulý a onen krásný kus těžkého a velkého železa se rozpohybuje nesmírně nonšalantně. Snad ještě lépe než britský aristokrat. Řízení je lehké, volant má velký a tenký věnec a vytočit správně zatáčku je záležitostí cti každého správného kormidelníka. Zkrátka a dobře, řízení těchto strojů nepřipomíná nic, v čem byste se tehdy mohli svézt v Evropě nebo kdekoli jinde na světě.

Když jsem trošku víc přidal plyn osmiválec s dvoubarelovým karburátorem předvede krásný soundtrack v rytmu V8 a razí nekompromisně vpřed. Ze všech asi 27550 vyrobených kusů čtyřdveřového bezsloupkového sedanu jste si mohli tehdy vybrat mnoho variant. Jen naladění motoru šlo koupit asi v sedmi různých “odstínech”, od 215 koní po docela brutálních 340. Vůz má luxusní elektrické hodiny, nesmírně pohodlná sedadla, která jsou kvalitně žíněná i polstrovaná kůží, uvnitř vše náramně voní a z průduchů ventilace proudí při jízdě do kabiny příjemný vlahý vzduch. Chtělo se mi tím autem jezdit víc, dál a vlastně ho ani nevracet. Upřímně nevím, jak bych takové doma opravdu využil, ale něco mi říká, že bych si často v letních večerech jen nastartoval v garáži velký osmiválec, zajel k pumpě natankovat plnou nádrž a ta by sloužila jako vstupenka do “kina” s názvem Pontiac Ventura Vista, na jehož panoramatickém čelním skle by se odehrával krásný film i se západem slunce a zlatavými horizonty rozprostírajícími se v dálce.

Na kompletní článek, profesionální fotky od Ondry Kroutila a další Ameriky se těšte během července na garáž.cz, ale pochopitelně i tady.