Za vypátrání tohoto příběhu může vlastně můj kamarád Honza, protože si svojí Alfu Romeo 155 ozdobil příplatkovým homologačním křídlem, které má za sebou trochu pohnutou historii s příchutí falše. Přitom ale bylo vše podle pravidel.
Ne, tohle není Honzovo Alfa, ta je totiž bílá a dost speciální verze Engstler, ale o ní někdy příště.
Hledání skulin v pravidlech a získání výhody nad soupeřem je v motorsportu populární. Většinou ale získáte výhodu jen na chvíli, buď vám jí zakážou, nebo jí brzy okopírují soupeři. Alfa ale nebalancovala na hraně pravidel, ona je regulérně překročila. A vděčí za to Lancii, která v letech 1987 až 1992 opanovala světovou rally. V koncernu Fiat ale podcenili vývoj nového auta a najednou měli v roce 1993 sice nejúspěšnější auto, které ovšem nebylo schopné zajet pořádný výsledek v sílící konkurenci. A tak byl s rally konec a nově se měli všichni zaměřit na okruhy.
Alfa Romeo už v roce 1993 startovala v šampionátu Italiano Superturismo a právě do tohoto týmu zamířil jak rozpočet, tak týmoví konstruktéři a mechanici od Lancie. Následující rok už Alfa zamířila do prestižnějšího britského BTCC se slavnými jezdci Gabriele Tarquini a Giampiero Simoni. Typ 155 TS začal šampionátu naprosto dominovat a hlavní výhodou byly hlavně jeho výrazné aerodynamické prvky. Vpředu to byl stavitelný splitter a vzadu křídlo, u kterého se dala nastavit výška.
Aktivní aerodynamika italské značky fungovala bezvadně a na prvních pěti závodech nenašel italský sedan přemožitele. Italští Tifosi měly důvod k oslavám, ale soupeři reptali. Homologační předpisy vyžadovaly, aby se křídlo používalo i u sériových aut, jenže takovou věc by na kufru auta neschválila snad žádná technická kontrola na světě. Pořadatelé tedy Alfě na následujícím závodě v Oulton Parku zakázali použít toto křídlo a sebrali týmu všechny dosud získané body. S tím se ale italský tým odmítl smířit, takže si sbalil a vyrazil k soudu do Londýna.
Tam překvapivě vyhrál, protože pravidla byla na jeho straně. Jistě, aerodynamické prvky se musely objevit minimálně na 2500 autech a přitom se s nimi neproháněla vlastně žádná běžná Alfa. Jenže se prodávala akční edice Formula (v Británii Silvesrstone podle slavného okruhu). A ta křídlo měla, akorát takové malé, decentní. Když jste si auto ale koupili a otevřeli kufr, byly tam čtyři kusy oceli a několik šroubů, ovšem bez návodu, co s tím. Takže Alfy jezdily s malým nízkým spojlerem až do prvního dubna, kdy se uzavírala homologace. Mimochodem spojler nebyl vůbec nový, Alfa neměla co použít a tak šl o staré křídlo z typu 33. Dokonce je na něm i výkus na stěrač, který ale sedan 155 nikdy neměla.
Druhého ale na tréninku Tarquini vyrazil s křídlem takřka ve výšce střechy. Ono totiž celé křídlo fungovalo tak, že se křídlo sundá a než se dá zpět, dá se mezi něj a víko kufru právě ta sada kovových dílů, aby bylo výš. Vše bylo řádně homologováno, vyrobená homologační série se vesele prodávala a vše bylo legální. Ale vyrukovat s křídlem až druhého dubna znamenalo, že konkurence nemohla nijak zareagovat. Neúspěšný pokus o diskvalifikaci soupeře nenadchl a tak přišly na řadu výhrůžky, že opustí šampionát. Pořadatelé se tedy s Alfou domluvili, že se křídlo sníží a Tarquini už do konce sezony vyhrál jen třikrát. I tak ale oslavil titul, protože z 21 závodů vyhrál víc než třetinu.
Další rok se pravidla uvolnila všem, italský tým ztratil výhodu a vrátil se do domácího šampionátu. Jeh kapitola v BTCC je ale nadále hezkou vzpomínkou na to, jak se dá využít skulinka, kterou nikoho nenapadne použít.
Foto: FIA, Alfa Romeo, Car Magazine, Wheelsage, TouringCarsTime, Jan Sova
