Slavná automobilka z Lombardie zrychlí tep každému správnému automobilovému fanouškovi. A děje se tak už několikátou generaci po sobě. Alfisté se na silnici vzájemně zdraví, věk ani tvar karoserie vaší Alfy nehraje roli. Každá Alfa Romeo má v sobě cosi neodolatelného. Na proporčně dokonalý design by se dalo dívat celé hodiny, ale vy chcete především otočit klíčkem ve spínačce, oživit sportovní srdce Alfy Romeo a řídit.
Věřím v jednu věc. Každý kluk, který má rád auta, se vždycky za Alfou Romeo ohlédne a možná si to ani příliš nepřizná. I já to měl podobně. V naší rodině nikdy žádná Alfa Romeo nebyla a já toužil typicky po jiných značkách. Jenže pak jsem se poprvé ve voze s jedním z nejkrásnějších emblémů automobilového světa svezl a byl jsem okamžitě polapen do osidel legendární značky Alfa Romeo.
Víte, co znak Alfa Romeo znamená? Je složeninou z hada požírajícího postavu v červeném, starobylého znaku vlivné milánské šlechtické rodiny, a červeného křesťanského kříže na bílém poli, který symbolizuje účast severoitalských měst v dávných křižáckých výpravách. Jde o velmi tradiční milánský ornament s dnes již 110 let starou tradicí. Automobilka na počest výročí vytvořila moc hezkou sérii krátkých příběhů z historie značky a rozhodně si všechna videa prohlédněte. Vážně stojí za to.
Alfa 24 HP a honosný vstup do světa rychlých motorů
První příběh je už opravdu starý. V Alfě ještě vůbec nefiguroval Nicola Romeo, který doplnil slavné automobilce jméno. Alfa začala ihned závodit. Odlehčená, speciálně upravená Alfa 24 HP s velkým čtyřlitrovým čtyřválcem startovala právě na jednom z nejnáročnějších závodů Targa Florio. Nino Franchini a Ugo Ronzoni se oba ocitli za volanty dvou strojů, které měly výkon zvýšený na 45 koní a hmotnost pouhých 850 kilogramů. V onom roce 1911 se musely zajet rovnou tři kola náročného horského okruhu, kde byste asfalt hledali pochopitelně jen marně. Jeden okruh měřil takřka sto padesát kilometrů. Alfy bohužel cíl tentokrát neviděly, jeden ze závodníků havaroval, naštěstí ne tragicky, a ten druhý nedokončil pro vyčerpání organizmu. Alfa by závod asi i dojela. Čas dominance Alfy Romeo na Targa Florio teprve přijde…
Alfa Corse a Enzo Ferrari jsou pravé italské bohatství
Slavná historie jména Ferrari by vůbec nevznikla nebýt Alfy Romeo. Po první světové válce Enza Ferrariho nevzali k Fiatu, chvíli byl testovacím jezdcem dnes dávno zaniklé společnosti Costruzioni Meccaniche Nazionali a nakonec se mu povedlo závodit s Alfou. Když vyhrál závod na nově otevřeném okruhu Circuito del Savio v roce 1923 právě na Alfě Romeo, získal darem na památku podepsanou fotografii hraběnky Baracci s příslibem používání jejich rodového erbu – černého vzpínajícího se koně – na svých závodních vozech. Sláva Ferrari se postupně rodila, ale než Enzo postaví své první Ferrari, uplyne ještě hodně vody.
Místo toho Ferrari vytvořil hvězdný závodní tým – Scuderia Ferrari, který závodil výhradně na Alfách Romeo. Za volanty úžasných červených strojů se postupně proháněli všichni nejlepší jezdci Itálie. Mezi nimi byl jeden, který však naprosto vyčníval – Tazio Nuvolari. Historek o skvělých vítězstvích koluje stále velká spousta a ani po takřka sto letech na ně nezapomeneme. Traduje se, že když závodil v Mille Miglia ročníku 1930 s Alfou Romeo 6C 1750 GS, využil proti soupeři mazaný trik. Spolujezdec Giovanni Giudotti onu historku zapsal a vypráví se dodnes.
Mille Miglia onoho roku byla totiž ve znamení „bratrovražedného“ souboje mezi Nuvolarim a Varzim, který jel s konkurenčním Maserati Tipo 26M. Na jednotlivých průjezdových místech časomíra ukazovala velmi vyrovnané časy a malý náskok si Tazio Nuvolari vydobyl až cestou zpět směrem do Boloni. Byl vyčerpaný a jednu část trasy převzal řízení jeho parťák Giudotti, pak se zase vystřídali zpět. Najednou se ze tmy nořily červené zadní lampy některého ze závodníků. Chvíli přemýšleli, o koho může jít, ale pak jim došlo, že to nemůže být nikdo jiný než Achille Varzi. Lišácky zhasli světla, nepozorovaně pokračovali za vozem a kopírovali jen ona dvě malá červená světla. V momentě, kdy se cesta narovnala a bylo možné útočit na předjetí, rozsvítili lampy své Alfy Romeo a šli před dokonale překvapeného Varziho. Prý s těmi dvěma „vykuky“ pak ještě další tři roky nepromluvil, jak moc se cítil uražený na cti.
Alfetta útočí na stříbrné šípy
Alfa Romeo neměla ve třicátých letech na závodním poli příliš konkurence. Ač se nám to dnes, s odstupem tolika let už ani nezdá, je to právě Alfa a nikoli Ferrari, kdo nasbíral historicky nejvíc cenných vavřínů. A jejich vozy byly technicky špičkové. Pro Alfu Romeo pracovali ti nejzkušenější inženýři, ať už Vittorio Jano nebo Gioacchino Colombo, který se později proslavil zejména konstrukcí dvanáctiválce Ferrari. A Alfa Romeo Tipo 158/159 zvaná „Alfetta“ neboli česky řečeno „Alfička“ dokázala zvítězit ve čtyřiceti sedmi velkých cenách z celkových čtyřiapadesáti, kterých se tento prakticky nejúspěšnější monopost na světě kdy zúčastnil.
Jenže pravá hrdinka jednoho z nejtěžších závodů seriálu „Velké ceny“ na Severní smyčce Nurburgringu roku 1935 je ještě starší Alfa Romeo P3 Tipo B. Nuvolari tu absolutně deklasoval zbytek startovního pole, ačkoli Němci tehdy podpořeni nacistickým režimem investovali mnoho set tisíc říšských marek do rozvoje motorsportu u automobilek Auto Union i Mercedes. Konkurenční auta řídily pravé hvězdy. Rosemayer, Hans Stuck, Rudolf Caracciola i Herman Lang byli všichni velmi zkušení matadoři a zrádnou trať obklopenou zeleným lesním porostem i často se měnícím počasím v pohoří Eiffel znali jako své boty. Tazio Nuvolari měl přitom k dispozici o sto koní slabší motor než konkurenti. Jednalo se o řadový osmiválec s kompresorem o objemu 3.2 litru, za jehož konstrukcí stojí Vittorio Jano. Dosahoval sice úžasných 265 koní, ale brutální Auto Union i stříbrné šípy od Mercedesu byly citelně silnější. Monoposty tehdy vážily kolem sedmi set kilogramů, většinu vážilo methanolem poháněné velké srdce, tedy motor.
Nuvolari tehdy startoval ze druhé pozice za stájovým kolegou Balestrerou a za nimi německá skvadra. Start se vůbec nepovedl, Nuvolari ztratil několik pozic a kolega Renato Balestrero hned v začátku závodu havaroval. Jenže Alfa Romeo a Tazio Nuvolari, to byla skvěle sladěná dvojka a on se postupně propracovával startovním polem zpět až na druhou pozici. Pak zamířil konečně do boxů doplnit palivo. Jenže mechanikům se rozbila pumpa, museli vůz natankovat ručně z kanystrů a Nuvolari ztratil celých šest minut.
Nikdo už dnes nechápe, jak je to možné, protože normálně by byl závod už v tomto bodě ztracen. Ale Nulovari a papírově slabší Alfa Romeo začala postupně kolo za kolem časovou ztrátu smazávat a předjíždět jednoho soupeře za druhým. Manfred von Brauchitsch svou první pozici neudržel, při snaze setřást malého Itala jel tak agresivně, že zničil pneumatiky, a musel odstoupit. Nuvolari tehdy zvítězil a Němci pro finální inauguraci neměli ani připravenou italskou trikolóru. Nikdo tehdy netušil, čeho je malá červená Alfa Romeo s tím správným řidičem za volantem schopna.
