BMW E36 325i – Tokyo drift po Bavorsku

Mám rád auta v originálu, tuning je pro mne skoro sprosté slovo a na volné okruhové dny se kolikrát musím jít sám přemlouvat. Strach z rozbitých plechů i přidřených motorů je kolikrát silnější než touha si jít s autem fakt pořádně zablbnout. A následující auto má k naleštěné víkendovce hodně daleko…

Mám dojem, že to prožíváme občas všichni. Chceme vysněná auta a když si je pak koupíme, šetříme je, nedáme jim úplně nejvíc za uši, protože si jich vážíme a víme kolik stovek hodin práce se muselo odmakat, abychom šli a mohli si je koupit. Chceme pak logicky, aby byly čisté, pěkné a užíváme si je do sytosti, jenže s respektem. Asi to tak nemáme úplně všichni. Ten, kdo je, jak se říká za vodou, to řešit nemusí a „spotřebuje“ sporťák stylem k jakému byl vyroben a když s ním skončí, koupí si nový. Většina z nás na to ale nemáme a kupujeme auta ojetá a dáváme je postupně dohromady, aby jezdila tak, jak mají anebo ještě lépe.

Jak už dávno víte, mám doma hned několik aut. Všechny mám rád a dělají mi radost. S každým najezdím, myslím si solidní počet kilometrů, žádné není muzeální exponát. Když řídím a přijde pěkná silnice kterou dobře znám anebo se mi jen prostě líbí a je volno, dám autu rád napít a užiju si to. Ženu auta na limit? Asi spíš ne. Učím se je řídit a nechci si je nabourat. Zdraví máme jenom jedno a oprava některých aut stojí malé jmění. Nedávno mi ale přivezl dobrý kamarád svůj obouchaný bavorák, který kdosi před ním postavil na amatérské drifty či na malé okruhy, kde se smí jezdit i trošku na hulváta. Dal mi k tomu tři sady kol s tím, že je můžu postupně všechny „zdriftit“ klidně až na dráty, že zdroj jetých pneu jen tak nevyschne.

Co si myslíte, že jsem asi první týden dělal? Nad vzhledem auta, které bylo kdysi moc pěkná E36 325i z roku 1994 v individuální výbavě a tmavou fialkovou barvou Madeira Violett s obdobně laděným interiérem se mi poněkud zželelo, a tak jsem trošku ladil zevnějšek. Představoval jsem si, jak krásná asi kdysi byla, když vyjela z bran mnichovského závodu a úplně jsem se opět přistihl v denním snění o tom, jak úžasná auta tehdy značka BMW vyráběla. Jejich design, funkčnost, projev, dojem ze svezení, to vše bylo tehdy naprosto úžasné. A originální pěkná 325i E36 by mě moc bavila i dnes. Rozhodně bych na ní nedělal žádné úpravy, udržoval ji pěknou, čistou, v původním stavu a občas bych ji vytáhl na nějaký fajnový výlet v neděli ráno. Ale pointa je, že bych se zas až tak nesvezl.

Ještě že je tahle výrazně upravena. Někdo na ní napáchal to „zlo“ přede mnou a já mám unikátní možnost se s tím autem projíždět jen tak, pro radost a užívat si modifikace, které někdo stylem „pokus/omyl“ postupně dal dohromady. Auto má zkrácené řazení, kratší diferenciál se svorností 50% (prý), celý podvozek je uložený v polyuretanu. Má sportovní podvozek od firmy Wiechers, šroubovaný rám Wiechers proti převrácení a FIA homologovanou sedačku Sparco s čtyřbodovými pásy. Má různé rozpěry, přední nápravu upravenou z modelu E46 a daleko rychlejší řízení než v sérii. Není to možná „top“ setup ale funguje výtečně.

Takhle zajímavě nikdy sériová E36 nejezdila, a to dokonce ani E36 (Z3 Coupe), kterou jsem míval nesmírně rád. Vlastně na ní často vzpomínám. Díky úpravám (které naštěstí nějak zázrakem prošly pořád ještě technickou) se auto řídí nesmírně dobře. První výlet za nejostřejšími zatáčkami tady u mě na Berounsku dopadl málem výletem přes mělčí škarpu, protože jsem se teprve seznamoval s ostrým převodem řízení a nějak si blbě srovnal kola po výjezdu z přetáčivého smyku. Chybami se člověk učí a na tréninkovém bavoráku u kterého je vám upřímně jedno, jestli na něm po kroupách po bouřce (které tam už jsou) přibydou další šrámy.

Pak už jsem auto dostal do ruky daleko líp a po několikátém průjezdu oblíbeného úseku místy i hodně dveřmi napřed, koneckonců i díky zadním užším zimákům, jsem dostal takový ten špatný pocit, že jestli zde pojedu to ráno ještě znova už po šesté, asi na mě někdo zavolá švestky a budu muset leccos vysvětlovat. Tak jsem radši rychle za zvuku kvílejících gum a oblaku kouře odjel pryč. Upřímně řečeno, tohle auto patří spíš na okruh, na Sosnovou nebo možná Mýto, když tam zrovna bude povoleno jezdit i jinak než úplně čistou stopou než na silnici. Řadový šestiválec má nádherný zvuk a síly tak akorát, aby auto rádo plynem překonalo trakci zadních kol, ale ne zas úplně na požádání. Občas je potřeba ho trošku rozhodit, jindy je lepší se krásně nechat vyvézt v čistší stopě plynem ven ze zátáčky. Emkový motor by konkrétnímu autu slušel, ale to už by náklady stoupaly nad únosnou mez. Motor M50B25 je ideální. Je to klasika a stará škola, kterou mám prostě nesmírně rád.

Geometrie přední nápravy je nastavena agresivně a áčka podporují zatáčení. Při jízdě rovně je auto už od 120 km/h dost nervózní, ale na to jsem si postupně zvykl. Je to zábava v malých rychlostech a celý zážitek s bavorákem je o kontrole ovládání auta, které řídíte víc plynem než volantem. Kéž by nějaké soudobé auto takto podobně fungovalo. Legislativa to bohužel už neumožní. Našeho fialového bavoráka bych doporučil totiž všem autoškolám, protože konečně tady by žáci a žákyně pochopili, jak správně zvládnout smyk, typicky přetáčivý. U auta je taky odpojené ABS, takže se učím správně najít ten cit, kdy se dá brzdit naplno, ale ještě s nezablokovanými pneumatikami.

Kamarád na auto nemá tolik času a já tím, že bydlím na venkově a toho času pracuju z domova, mám docela čas ho tu a tam vyvenčit nebo na něm doladit nějaké drobnosti. Hrozně rád bych s tím autem vyrazil na nějaký trackday. Ne, honit nejrychlejší časy na kolo, ale užít si čirou zábavu z řízení. A tohle auto jí rozdává neuvěřitelným způsobem. Je ukázkově čitelné, má vynikající reakce a není ani příliš těžké. Nedávno jsem se jel projet opět v Lotusu Elise a zjistil, že se mi po těch „tréninkových“ jízdách v bavoráku vodí jistěji a přirozeněji. Jakmile je někde vzadu v hlavě ten strašák, že si nějakou svou blbostí nechcete rozbít svoje pěkné víkendové auto, svazuje vám to ruce, tuhnete na volantu a děláte chyby.

Pořiďte si tréninkovou plechovou káru, kterou se nebudete bát rozbít. Ono se to vlastně ani nestane a s trochou rozumu v hrsti ji nezničíte, ale naopak, posunete se v řízení trošku dál. Je pravda, že bez pořádného trenéra, který vám ukáže, co a jak to také nejde, ale to je záležitost, která snad u mě přijde konečně následující sezónu. Prozatím si rád hraju s autíčky a starý bavorák se mi nejenže nesmírně líbí, ale nesmírně mě baví řídit. Má všechny správné atributy sportovního auta, a kdybych náhodou fakt na okruhu porazil nějaké ty bariéry z pneumatik, opravíme to izolačkou a nebudu mít díky tomu kompletně zkažený den a následně fakturu za opravu čítající vysoké desetitisíce. Takové auto jednoduše znamená svobodu a já si ho budu užívat, dokud můžu, protože kdoví, do kdy si takové „plechárny“ člověk bude moci užívat co hrdlo ráčí.