Fiat měl povedený model 124, který se nám do vzpomínek zažil jako žigulík. Nástupcem byl typ 131, který se prodal taky, ale do Španělska a Turecka. Italský originál se vyráběl v továrně Mirafiori a podle ní dostal i své jméno. Jeden kousek doputovat až k nám a prodal se v Tuzexu. I po letech má originální kola, ale uvnitř už k pár změnám došlo. Volant, stropnici a výplně dveří vyměnil už předchozí majitel. Velurem čalouněná sedadla jsou hodně pohodlná a hrboly i díky nim moc necítím.
Stojednatřicítka je poctivý slušný youngtimer s klasickou koncepcí. Původní šestnáctistovku už ale jeden z předchozích majitelů vyměnil za dvouvačkový dvoulitr s Weberem a krásným zvukem. Ten změní rodinný sedan v dravou okreskovou bestii. Radost z jízdy kalí jen nepřesná kulisa manuálu, ale když si na přibližné umístění kvaltu zvyknu, dovedu držet starý tunový Fiat pod krkem.
Dobrý podvozek s McPhersonem vpředu a panhardskou tyčí vzadu drží auto na silnici a lehké řízení mne ukolébá v pocitu skvělé ovladatelnosti. I trochu smykem se dá tenhle starý pardál hodit, když máte náladu. Jen je škoda, že 131 dostala dozadu bubnové brzdy, když předchozí 124 měla kotouče. Holt se trochu šetřilo. Bohužel to odskákala i kastle z nekvalitních ruských plechů, která byla náchylná k reznutí a tak aut na trhu nezbylo tolik.
Docela chápu, proč si auto oblíbil Jiří Štěpnička, veksláci a agenti StB, jelo se mi s ním parádně. U nás se prodaly zhruba dvě tisícovky aut, necela čtvrtina přes Mototechnu a zbytek v Tuzexu. Fiat jeho výrobu ukončil v roce 1985 a tvrdil, že nástupcem je předokolka Regata, sedan odvozený od Ritma. Mám sice Ritmo rád, ale jeho charakter je přeci jen trochu jiný. Bohužel, velký výběr ojetých typů 131 ale není, protože auto rádo korodovalo.
Auto mi na chvilku půjčili v Retroautomuzeu Strnadice a nafotila mi ho Mikka.
