Ford Fiesta ST200 – Červený trpaslík

Podobnost s kultovním seriálem je věc čistě náhodná. Červený trpaslík, to je totiž přesně ono spojení, které mě napadlo nedávno na výletě, když jsem tu červenou třídveřovou věc viděl pořád za sebou ve zpětném zrcátku. Přišla zrovna hezká série vlásenek do kopce, které jsem sice úplně moc neznal. V Lotusu pěkně špičkou s meziplynem před první šikanou podřazuji na dvojku, opřu přední kola o asfalt a jakmile míjím apex, tlačím na plyn. Přichází bod, kdy mi vačky zahrají na ostrou notu a letím vstříc dalším z vracáků schovaných v lese.

A ten malej hajzlík, trpaslík v červené pastelové barvě se drží pořád v zrcátkách. Takhle se to opakovalo asi čtyři serpentiny a já si v duchu říkal, že je to asi „dobrej oddíl“. Pravdou je, že bych býval mohl určitě zatlačit na plyn trošku dřív, vyjet celou tu pasáž rychleji. Ale díky vysoké trávě u krajnic a faktu, jak v Lotusu Elise sedíte na zemi, nevidíte tak daleko přes horizonty i směrem za zatáčky, jsem to radši bral na jistotu. Ale stejně, malá červená Fiesta si zasloužila můj obdiv a já si od té chvíle říkal, že jí musím zkusit. V tom autě je ukryté jakési kouzlo.

A tak jsme si s Tondou, hrdým majitelem decentně upravené Fiesty ST předchozí generace se čtyřválcovým motorem Ecoboost, dali ještě náš malý vlastní soukromý výlet. A zrovna nám i trošičku sprchlo, takže žlutý Lotus Elise 111R se na našem „tajném“ okreskovém okruhu za Fionou (tak totiž Tonda svému červenému trpaslíkovi říká) docela loudal. Jakmile asfalt osychal, do semislicků jsem dostal zase trošku tepla, bylo to podstatně lepší. Ale takový problém s ostrými hatchbacky neřešíte. To jsou auta, které se dají vzít pod krkem a jede se. Vůbec se neřeší, jestli je mokro, sucho, prostě to do té zatáčky člověk hodí a ono to většinou vyjde. Fiona je totiž hodná.

Zastavili jsme u místního hřbitova (trochu symbolicky – snad ne) a Tonda mě nechává až s naivní důvěřivostí nasednout do perfektně padnoucího recara své čtyřkolové pýchy a chlouby. Ještě včera ji leštil jakýmsi přípravkem pro detailery a teď mu s ní mizím na malé okresce, místy trošku pokryté šotolinou, do dáli. Výfuk Remus je slyšet určitě až do další vesnice a já si na Fionu rychle zvykám. Spojka je lehká, řízení taky. Řazení má přesné dráhy. Jde to. Sedím trochu výš, ale to už je typický kolorit platící pro všechny Fordy. Na druhou stranu mám výborný rozhled. S autem se nesžívám déle než pár minut. Hned za vesnicí přichází nový asfaltový povrch a mírně navlhlé vlásenky do kopce. Fiona je spolyká s přehledem, samosvor umí pěkně auto do zatáčky vtáhnout a nepustit ho rozevlátě ze stopy ven. Dá se díky němu využít všech 320 newtonmetrů, které šestnástistovka Ecoboost má.

V jedné z dalších vlásenek, schválně uprostřed ní trochu ubírám, zkoumám, zda se zadek bude chtít hezky spakovat jako to uměl dřív Focus ST 225 a Fiona reaguje úplně stejně. Ve Fordu tohle pořád umí, jen jak běžně auta rostou, kupte si Fiestu a ne Focuse. Je taková lehčí, přesnější a celkově funguje extrémně intuitivně, budete se divit, ale lépe než současný Focus RS. Ten je sice výrazně rychlejší, ale tady na naší testovací „RZ“ mi Fiona padne do ruky daleko líp.

Na vršku se silnice otevírá do krajiny. Rovinku jedu na plnou tři a za ní je taková hezky přehledná utahující se pravotočivá zatáčka, kde je potřeba brzdit, podřadit si těsně před ní na dvojku, prodrat se jí a dál při řazení trojky se prohnat mírnější levou, která se za apexem otevírá. Pak už řadím čtyřku a plyn je na podlaze. Ačkoli to nevypadá, je to slušný kalup. Nestíhám sledovat tachometr, ale vytočená čtyřka už nějakou rychlost má.

Prudké brzdění a odbočení do vinglu Fiesta taky zvládá s grácií a mě už začíná svítat, proč se za Lotusem tak dobře držela. To auto je nezmar. Ze zatáčky jde vypálit fakt tvrdě a rychle. Před vinglem se nemusí brzdit kilometr dopředu, protože je na rozdíl od většiny ostatních ostrých hatchbacků poměrně lehká a v zatáčce prostě přední náprava hodně dlouho drží. A pokud auto kamkoli pocestuje, sklouzne se, udělá nějakou nepřístojnost, dává to najevo a hlásí signály slušně dopředu. Jasně, cit v řízení není zázrak, ale na svou automobilovou kategorii je to skvělé, a to stejné by se dalo říci o práci s řadící pákou i reakcích na pedály. Motor mě taky hodně překvapil. Není to nafoukaný necitlivý „euro“ čtyřválec, ale charakterní jednotka, kterou má smysl točit a to tak, že je potřeba si hlídat otáčky a vždycky jakmile rafička cestuje za šestku rychle reagovat a řadit další kvalt.

Konkrétní Fiesta byla však vylepšená. Začala život jako úplně sériová Fiesta ST se zhruba 180 koníky, poměrně výrazně tichým výfukem a otevřeným diferenciálem. Stačilo relativně málo a díky re-mapu ECU se povedlo z auta vykřesat 215 koní (při overboostu) a instalací mechanického samosvorného diferenciálu se zase vycizelovaly jízdní vlastnosti. Jemné koření představuje sportovní výfuk od Remusu. Podvozek je sériový a fakt funguje obstojně i na horším povrchu, brzdy také Tonda zatím neměnil. Na okreskové radosti bych tyhle komponenty označil za velmi dobré.

Brzdy by pochopitelně asi na okruhu řidič utahal snadno, ale o tom tahle auta ani nejsou. Jsou o každodenních malých radostech cestou do práce, do krámu, pro děti do školky, zkrátka kamkoli. A když je čas a vyjde to, proč si to nestřihnout večer přes svou oblíbenou „rychlostní zkoušku“. Přesně o tom ostré hatchbacky jsou. A já bych řekl, že Fiesta je z nich aktuálně snad nejlepší. Možná ne v jednotlivostech, tady bych vypíchl starý dobrý Renault Sport Clio s atmosférickým dvoulitrem, ale když budeme chtít, aby auto umělo všechno aspoň na devadesát procent dobře, zjistíme, že Fiesta ST je tím ideálním balením.

Fiesta ST a její rivalové

Turbo se chladilo, z horkého výfukového potrubí mírně zapraskalo, litry vysokooktanového benzinu se rozplynuly v ovzduší. Byl to krásný podvečer. Měli bychom si takové dopřávat co nejčastěji. S Tondou postáváme u hřbitova, koukáme na naše káry a klábosíme. Diskuze se stáčí na to, co by stálo za to vyzkoušet po „Fioně“. Je to vážně hodně zajímavé téma. Upřímně řečeno těch možností je hodně a současně si uvědomuji, že „Fiona“ je vážně zatraceně dobrá. Za dané peníze, což je dneska jistě do čtyř set tisíc korun, jsou tyhle Fiesty v podstatě bezkonkurenční. Debata se stáčí na poslední model Mazdy MX5, ale já nevím. Řídil jsem skoro všechny myslitelné varianty a pořád mi u nich cosi chybí. Odpružení je moc měkké, ta auta je lepší držet trošku pod jejich opravdovým limitem, nebýt na ně hrrr a oni fungují a nesmírně potěší autíčkovou duši. Jsou to sporťáky staré školy, inspirace u Lotusu je tam pořád nějak patrná, ale co naplat – Fiona je na členité okresce rozebere jak vichřice starou střechu. Přitom já mám všechny Mazdy MX5 vážně extrémně rád. Taky jsem s nimi něco najezdil. Neberte mi to za zlé.

Ostrý hatchback anebo Toyota GT86 – to je pořád tak nesmírně aktuální a ožehavé téma. Tahle auta jsem míval obě a je to “oranžáda” na kterou se mi posteskne častěji. Byla boží i když by jí to Fiona nebo Fíkus zase někde na okresce nandaly…

Mě v hlavě rezonuje stále spíš Toyota GT86 nebo Subaru BRZ. Pořád tahle dvojčátka považuju za jedna z nejlepších dostupných sportovních aut. Oproti Fiestě ST se s nimi řidič naučí, jak správně přenášet hmotnost mezi nápravami při brzdění i akceleraci, jak se dá plynem skvěle ovládat zadní náprava a pochopit delikátnost řízení, které není zatíženo ještě hnacími hřídeli. Jenže legrace je, že Fiesta ST v tomhle konkrétním provedení se samosvorným diferenciálem ukáže libovolnému BRZ, které nemá dodatečné masivní úpravy snadno záda. A to je ta věc. Nikdy nemáte všechno v jednom balení. Nakonec času na to si vybrat další cestu je snad ještě dost. A já bych se stejně netrápil tím, co bude. Naopak, užíval bych si Fiestu ST každý den. Jezdil bych s ní tvrdě a ostře, protože si o to zkrátka říká, tankoval benzin, užil si hezké venkovské scenérie, idylku, romantiku a basové brumlání čtyřválcového turbomotoru skrze fešné chromové Remusy.