Na jednom srazu mi Míra kdysi umožnil splnit si řidičský sen a projet se s jeho kachnou 2CV6 Charleston v krásném dvoubarevném laku. Tato verze už vůbec nepřipomíná ty původní prototypy z vlnitého plechu, které Francouzi schovávali před nacisty za druhé světové války. Má uvézt šedesátkou čtyři venkovany ve slamácích a dřevácích přes zorané pole a s platem vajíček za oknem. No, my jsme tady jen tři, bez slamáku a rozhodně bez vajíček, takže si vystačím s běžnými komunikacemi, a to pole pod lesem dnes vynechám.Ale stejně se těším, tohle auto miluju už od dob, kdy jsme měl jednu kachnu angličáka a ona také pérovala. A jak si pamatujete i vy, pérující angličáci byli nejlepší.
Charleston byl nejen elegantní, ale už i docela vybavený. Třeba stěrače mají vlastní pohon a nemusíte je spínat náhonem tachometru a také stav paliva si zkontrolujete na palubce a ne klacíkem strčeným do nádrže. Ke starým autům to sice patří, ale moje generace je už líná a pohodlná.
Pokud něco na kachně obdivuji, tak to je její neochota umřít, díky které přežila všechny nástupce. Dnes je jedním ze symbolů Francie podobně, jako nejnavštěvovanější lešení na světě od Gustava Eiffela nebo voňavá křupavá bageta. Taková ikona se dostala jak do filmů, které si pouštím rád (bondovka For your eyes only a četník ze St. Tropez), nebo těch o které už vidět nemusím (české Bobule).
Když jsem byl na srazu kachen a koukal kolem sebe na tu záplavu houpavých aut, překvapil mne Míra informací, že se u nás nikdy neprodávala. Všechny se k nám dostaly díky nadšencům a fanouškům, jako je i Míra, který po 2CV toužil od klukovských let. Jak já mu závidím, pružící kachna s vystouplými blatníky, trojúhelníkovými zadními bočními okny a překrytím zadních kol byla jedním z mých oblíbených angličáků. Snad jen ty světla se mi vždy víc líbily hranaté. Varianta Charleston má kulaté, ale jinak je všechno tak, jak má být. Třeba ta plátěná střecha nad celým interiérem, který s ní dělá polokabriolet, to je krásný prvek na léto. Větrat se dá i vyklápěcí polovinou oken, čímž vznikne místo pro váš loket. Ten jinak, stejně jako u Defenderu, není kam dát. Alespoň ale do strany vidím, zatímco abych viděl dopředu, musím se zkrátka trochu hrbit. Jinak je vnitřek docela stísněný. Sedadla se dají vyndat kvůli pikniku, což bych já asi nezkoušel, ale majitelé si to občas pro radost zkoušejí.
Řazení mám pod volantem v pouzdru z jelení kůže. Nesmí se mazat a kdo to podle Míry zkusil, už mu nikdy nešlo hladce. Táhlo vede přímo dopředu do motorového prostoru, kde je kolem dvouválcového boxeru spousta místa. Ten zvuk jsme si zamiloval, jde o takové jemné tepání. Hrboly a výmoly kachně nevadí, posádku jimi neobtěžuje. Ostatně i v terénu to celkem zvládá, ale na silnici je to ještě lepší. Prý umí jet až 140 km/h, ale málokdo to zkouší. Kachna je totiž o zatáčkách a náklonech v nich. Zpočátku se každý řidič bojí, protože ty náklony působí až moc výrazně, jako kdybyste mohli hladit bokem auta silnici. Ale když si zvyknete, začne to být nakažlivé. Začnete zkoušet, kolik moc je už moc na kachnu, ale nemáte šanci. Ostatně podívejte se, jak s mladší Dyane jezdil jeden rally jezdec a stejně byl pořád na kolech.
https://www.youtube.com/watch?v=ziyzsN8-6C4
Dodnes mi občas zamrzí, že jsem dal přednost Mini. Dnes už jsou její ceny docela nesmyslné, což je škoda. Já bych s ní totiž jezdil docela rád, protože zatáčet je fakt sranda.
Obsáhlejší starší článek najdete na Garáži, fotky udělala Mikka
