I můj Jaguar umí nabídnou pocit nějakého řidiče-záporáka, ale Opel Diplomat to uměl ještě lépe. Je to sourozenec modelů Kapitän a Admiral generace A, Diplomat byl z nich tím nejluxusnějším. Vyráběl se od roku 1968 jako sedan, u Karmannu se montovalo kupé. Má krásně pohodlná kožená sedadla, elegantní interiér a chybí mu bezpečnostní pásy. Líbí se mi vodorovné tacho, na kterém se mění za jízdy barva od zelené, přes oranžovou po červenou. Navíc tohle auto bylo u nás od roku 1967 a to u slečny Kočkové ze známé rodiny, ale poté se auto prodalo do Holandska.
Diplomat měl v nabídce motor V8 Small block 238 cui (4,6 litru) z Corvette. Ale pároval jej pouze s dvoustupňovým automatem Powerglide. Ono to stačí, vždyť osmiválec nabízí 427 Nm a při tůrování s autem nádherně houpe. Jen z jízdy nebudete mít nějaký extra požitek, řízení není vůbec komunikativní a spíš připomíná kormidlování parníku. On se diplomat na hrbolech a v zatáčkách i houpe jako nějaký Titanic.
Diplomat je strašně široký, pocitově víc než v reálu, takže se trochu zapotím, když se proti mně vynoří kombajn. To ještě zvládnu, ale pak si všimnu dalšího problému. Dvoukvalt hrozně kope, což není zrovna vhodné pro pohodlnou limuzínu. Což o to, mimo město kopne po zařazení D a pak znova při překročení třicítky, pak už žádné další rychlostní stupně nemá. Jenže ve městě budete kvůli tomu naklepaní, než dojedete na nákup.
Auto mi půjčili Veteráni na Truc a blog Zpátečka.cz. Článek se mihl i na Garáži.
