Když jsem se přestěhoval, začal jsem do pekárny chodit okolo této Maximy, rozhodně nejzajímavějšího auta v ulici. A pak mi jeden kamarád jen tak mezi řečí řekne, že majitele Milana zná. No a pak už bylo jasné, že se Maxima dostane i do článku.
Čtvrtý Nissan Maxima byl na ulici dost nenápadný, ve stříbrné moc nevyniká a ani kola z 350Z nepoutají nadměrnou pozornost. Auto míjí lidé i v inzerci, kde se ovšem moc Maxim stejně nevyskytuje. Přitom výbava s klimatizací, elektrickou výbavou, měničem CD, koženým čalouněním a dřevěným dekorem, centrálem na DO a navigací nebyla tehdy k vidění u každého. Navíc toho místa všude, to mne opravdu oslovilo. A otevírací loketku na prostrkávání lyží bych tak moc chtěl i ve svém autě, jenže Britové bohužel moc nelyžují.
Líbí se mi ten šestiválec s výkonem 200 koní. Je tak kultivovaný, že v běžném provozu o něm nevíte. Až v zátahu se objeví jemné brumlání. Trochu mne překvapuje manuál, ale vlastně proč ne. Alespoň nepřijdete o živost motoru a necítíte reálnou hmotnost kolem tuny a půl. Nezávislé zavěšení všech kol filtruje nerovnosti a zajišťuje slušnou stabilitu. Jen v ostřejších zatáčkách se dost naklání. Brzdy si Milan vyměnil za silnější z kupé 300ZX a díky nim a samosvoru na přední nápravě se mi s Nissanem jezdí skvěle.
Není divu, ono to muselo být dobré auto, taky stávalo milion. Pořád to bylo o necelý půlmilion pod německými premianty. I Honda Legend bývala dražší, ale dnes už to neplatí. Na Maximu se zapomnělo a tak dnes můžete mít velký a dobře vybavený sedan za pár korun. Nevýhodou je asi jenom spotřeba kolem 12 litrů.
Obsáhlejší článek včetně historie pak vyšel před pár lety na Garáži.
