Piano je snad nejtypičtější Mercedes všech dob s designem rozpoznatelným i úplným laikům. Právě tenhle tvar Bruna Sacco bude asi nesmrtelný. Jenže já tu nemám klasické piano jak z Bony a Klid, ale elegantnější variantu 230CE. To C znamená Coupé s kratším rozvorem a E zase Einspritzung, tedy vstřikování paliva. Číslo pak udává objem motoru a vám je tedy jasné, že to bude pozdější dvoudveřový model.
Mercedes odvedl kus poctivé práce, takže do kupé za jízdy nefouká a karoserie se ani moc nekroutí, i když chybí B-sloupek. Dveře se dodnes zavírají tiše, v autě nic nevrže a nedrnčí a celé auto působí tak nějak fortelně, jak se na trojcípou hvězdu sluší. Velurová sedadla jsou pohodlná, ale ta zadní nejsou zrovna pro dlouhány. Koho to ale zajímá, když kouká na plochu kapotu a znak na jejím konci.
Motor 2,3 byl největším čtyřválcem a původně ho krmily karburátory. Tady už jsem ale zmínil vstřikování a tak se kupé chlubí výkonem 134 koní a krouťákem 201 Nm. Piano sice umí jet docela svižně (a díky dobrým brzdám se v něm cítím bezpečně), ale mně se spíš líbí ten jemný uhlazený chod motoru a tak s ním spíš jedu klidně a vychutnávám si to velké pohodlí. K tomu mi pomáhá i hladce jdoucí automat.
Piano je elegantní, solidní a velmi spolehlivé, totéž se ale dá říct i o nástupnické W124. Je jen na vás, zda máte radši elegantní oblé tvary, nebo střídmé hranatější osmdesátky. Já asi sám nevím, já bych si u trojcípé hvězdy stejně nejradši vzal 190E.
Auto mi zase na chvilku půjčili Veteráni na Truc a více jsem se rozepsal kdysi na Garáži.
