MG VA (1938) Rodinné stříbro

Jako bájný ohnivý pták Fénix vstal krémový britský roadster z popela a žije dodnes! Naše MG VA kdesi na jihu Anglie na úpatí South Downs pomalu, ale jistě zarůstalo mechem a kapradím. To se psala šedesátá léta. Mělo štěstí, že tam nezůstalo a my máme díky tomu příběh i zážitky.

To auto objevil jistý Edd, otec bývalého majitele MG a touha udělat z něj opět auto byla silnější než zdánlivě nepřekonatelné překážky, kterými se klikatila cesta k vítězství. Znáte film “Let Fénixe”, že? Je o zvládnutí nemožného a o vůli vytrvat a také si umět rozdělit síly a najít v sobě své nejlepší stránky. Dovedete si představit, že budete dvacet let v garáži stavět auto? Já ne. Jsem netrpělivý a k tomu docela lenoch. Neměl bych „sitzfleish“ a každý víkend, měsíc, co měsíc, rok co rok postupně vyráběl z torza nové staré auto. Má to můj neuvěřitelný obdiv.

Pro Edda to byla životní cesta, alespoň jak tvrdil syn, majitel auta, který nám ho nakonec prodal. Jeho táta postavil krásné, originální předválečné MG  a já s ním dnes můžu vycestovat na velkou Grand Tour. Tedy mohl bych, když mi ho zase můj táta půjčí a auto bude zrovna fungovat. Cesty aut a jejich majitelů jsou občas spletité a nevyzpytatelné. Zrovna jako moje MGB GT, které jsem před časem bláhově prodal a nedávno zase koupil, je i předválečný MG roadster v anglické bílé barvě víc než jen auto. Obě auta spojuje jedna obdivuhodná věc. Původní majitelé vynaložili hodně péče a trpělivosti i energie do toho, aby zůstaly tak pěkné a dělaly dál radost. A kdokoli bude s auty jezdit dál je bude muset udržovat. Bez ohledu na to co je vyplněno v techničáku, je aktuální majitel pouze převozník. Je to radost, ale i zodpovědnost. Ale to neznamená, že by měly taková auta zůstat zaparkovaná v garážích. Musíte si umět užít tu omezenou dobu po kterou se o automobil staráte.

A to je přesně to, o co se snažíme. Výstavy a muzea jsou fajn, ale auta mají jezdit. Někdy určitě rozeberu bohatou historii modelu VA, všechny karosářské varianty a o tom, zda je zrovna tohle MG na trhu s veterány atraktivní investice. Zkusím spíš povědět o tom jaké to je řídit MG roadster z roku 1938. Přiznám se, že jsem nějakou dobu tátu ukecával k tomu, aby část úspor na důchod investoval do veterána. Pro něj je veteránem předválečné auto. Chápejte, na youngtimer typu Ferrari 348TB, které bych si nejspíš milerád pořídil naopak já, zas tak neslyší.

A rozpočet byl pochopitelně také znatelně omezený. Jenže já si umím poradit s různými výzvami. Když se objevilo na trhu toto bílé MG, přiznám se, pramálo jsem o něm věděl. Jenže inzerát byl napsaný tak sympaticky a fotky nějakou telepatií říkaly, pojď mě koupit, já jsem ta pravá. Občas se to stane a vy nemůžete od toho inzerátu odtrhnout oči. A to jsem si tenkrát ještě bláhově myslel, že asi řízení předválečného sportovního auta nebude nic pro mne. Přeci jen jsem se vždycky pohyboval okolo aut ze šedesátých let a dál. Jak moc jsem se mýlil!

Kdybych si ve skutečnosti z celé mé i tátovy garáže mohl nechat jen jedno, bude to právě toto bílé MG. Na fotkách to ani tak nevyzní, ale v reálu jde o nádherné auto. Líbí se mi Aerovky třicítky, pochopitelně Tatry, bavoráky 327 a 328 a pochopitelně Bugatti i Alfy Romeo. Jenže to už zase člověk musí zůstat nohama pevně na zemi. Mnohé britské sportovní klasiky třicátých let totiž stále jde pořídit za neastronomické částky, někde právě v relaci těch našich Aero 30. Ty jsou nádherné, ale chybí jim okouzlující a zejména silný motor. A MG takový naštěstí má. „Vrchová“ šestnáctistovka by měla mít na dvou karburátorech SU až pětapadesát koní, a to byla na svou dobu slušná porce.

Před pár lety jsme jeli s tímhle MG naši nejoblíbenější klubovou akci, „Veteránské rojení“. Vzali jsme kamarády, nalákali je na dobré pivo z parostrojního pivovaru z Lobče a na živou swingovou hudbu, dobové kostýmy a atmosféru konce třicátých let. A tak jsme si tedy hráli na jaro roku 1938 a odmysleli si dobové politické reálie, které nenabízely zrovna růžové vyhlídky. Vyrazili jsme na odpolední závod se slepou mapou po silničkách nádherného Máchova kraje. Meggie (tak jí táta říká) nastartovala startovacím táhlem a já zařadil jedničku a s velkým úsměvem se vydal kupředu i s celou posádkou vstříc neobyčejnému dobrodružství.

Meggie potřebuje celého řidiče. Přehodnocuji celý svůj pohled na závodníky historických automobilů a jen nevěřícně nechápu jak velké koule tito pánové Carraciolové a jiní museli mít. Maggie neodpouští chyby, musí se řídit pořádně. Trestá každou drobnou nepozornost a ruku sundanou z volantu. Už chápu, proč se učení se držení volantu časem v autoškolách postupem času změnilo. Dnes vážně můžete jednou rukou řídit i Ferrari F12 a druhou se dloubat v nose. V předválečném sportovním voze to dělat doopravdy nelze.

Motor má vážně skvělý výkon. A o to ani tak nejde, jde o to, že maticové řízení a ta úzká přední kola ve spolupráci s přeci jen primitivním šasi, chytají velice rády různé koleje a nerovnosti. Takže Maggie se vážně musí držet pevně a otěže se nesmí pustit, jinak vás bude chtít shodit ze silnice. A pak tu máme magii řazení. Jednička a dvojka nejsou synchronizované, trojka a čtyřka jsou. Řazení je boží. Neexistuje jiný automobil, kde mám takovou radost ze správného trefení meziplynu a podřazení na dvojku jako právě tady. U Lotusu Elan je to rozhodně přesnější, ale u starého MG jsem měl vždycky při dobrém přeřazení nefalšovanou radost z vítězství člověka nad hmotou.

Hlavně v členitém terénu Kokořínska musí řidič pěkně plánovat přeřazení, soustředit se.  Ze čtyřky na trojku stačí elegantně podařený falešný meziplyn a je to tam. Cítíte snad i olejový film, který umožní hebké a hladké přeřazení mezi ozubenými koly. Když je potřeba dvojka, jde se na to daleko delikátněji. Tady je nutné vyšlápnout si hezky spojku dvakrát a dát pravý meziplyn. O to větší je to radost a nádherný pocit, když se mi to pak po chvilce zvykání si na Maggie daří celkem bezchybně, jedno podřazení za druhým.

Věnec volantu je vážně pořádný. Potřebuje hodně síly a řidič se musí vážně koncentrovat, věnec je ale hezky tenký a výborně se drží, ideálně v řidičských rukavicích. Rychlosti nad 80 km/h jsou už docela adrenalinové. Jel jsem asi devadesát na rovince ke Mšenu. Motor by vytáhnul ještě daleko víc, jen si ševelil, ale podvozek se chová občas dost specificky. Přes nerovnosti se přenáší skvěle, jen ty zrádné vyjeté koleje. Maggie jinak plavně a bezhlučně plachtí prostorem, jako by snad byla vznášedlo. Jenže, stinnou stránkou věci je fakt, že opravdu nesmíte ztratit pozornost. Auto občas chytne vlnu a jako had se zavlní po silnici a uskočí o celé centimetry do strany. Nemůžete relaxovat, musíte držet velký volant a řídit. Neuvěřitelně mě ten proces baví.

Musím se učit, musím se s ní sžívat, musím jí řídit. Tohle nezažívám ve svých autech. Mají svá specifika, ale celkem snadno se s nimi domluvím. Předválečné auto každého nového řidiče pořádně vyškolí a za jedno odpoledne jsem se dostal tak možná na konec první lekce. Další budou následovat. Chci se naučit víc a mít při řízení naprostou kontrolu. Pokud se zrovna budu pohybovat v kraji pod Bezdězem, s malebnými zákoutími, s plovárnou v obci Mšeno jako vystřiženou ze Saturnina a s obchůdky na malém náměstíčku, kde koupím ráno čerstvé pečivo k snídani, tam bych s tímhle autem jezdil snad každý den. A pro točené do džbánku si zajedu do parostrojního pivovaru v Lobči.

V těchto okamžicích by bylo hezké vrátit čas. Vrátit se do doby, kdy největším vzrůšem na Malostranské byla banální srážka dročky s autokarem, jak vystřižená ze scény filmu „Pudr a benzin“ a kdy ženy nosily klobouky a květované šaty. A já bych v tom světě jezdil v MG VA jako pan továrník a kdykoli by se mi povedl bezchybný opravdový meziplyn při podřazovaní před kopcem na dvojku, byl bych opravdu šťastný.