Jaguar E-Type je jedním z nejchtěnějších veteránů této britské značky. Není divu, že jsem měl ohromnou radost, když jsem se kvůli práci dostal k E-Type V12 Coupé v červené barvě. Konkrétně šlo o model třetí série, který prý už není tak elegantní, ale pořád jde o nádherné auto (podle Enza Ferrariho prý nejkrásnější na světě). Jen drahé vždycky bylo a bude, přesto se prodávalo v ohromném množství.
Třetí série E-Type je z roku 1971 a nabídla delší rozvor, čtyři koncovky výfuku a přepracovaný design. Právě ten byl často kritizovaný, nejhezčí je podle mnohých první verze. Kožený interiér je prý v uspořádání 2+2, ale vzadu je opravdu hodně málo místa. Vpředu mne nic z toho netrápí, sedadla mají skvělý tvar a palubka povedenou ergonomii. Před vámi je navíc ta dlouhá kapota, na kterou se nádherně dívá.
Jenže E-Type není jen hezký, ale je hlavně hodně rychlý. Maximálka 240 km/h v té době patřila mezi smetánku Ferrari a Aston Martin (obě vlastně dražší značky). Kotoučové brzdy na všech kolech také nebyly standardem. Zato motor u třetí série nabízel pouze tento V12 s objemem 5,3 litru, čtyřmi karburátory a výkonem 300 koní. Má nádherně mechanický zvuk, ale škoda, že v interiéru je kvůli odhlučnění docela málo slyšet.
Šlo o nový motor vzniklý spojením dvou šestiválců XK pro Le Mans, ale nakonec se kvůli změně pravidel dostal jen do civilních aut. Ale přece nebudete truchlit, když E-type je za 7 sekund na stovce a jede až 240 km/h. Motor je spojený jen s automatem, který i po těch letech řadí naprosto hladce. Komfortně je naladěný i podvozek, E-Type prostě není žádný kostitřas. Dovedu si i představit, že bych těch 200 kiláků domů jel s ním místo svého devadesátkového XJ. Na auto z šedesátek je to výborné vysvědčení.
E-Type se loučil v roce 1975 a funkci kupé převzalo XJ-C, po něm XJ-S a pak model XK8. A pak se objevil model F-Type – návrat k tradičnímu označení. Já jsem měl štěstí a vyzkoušel si dva kousky na Salzburgringu a dva na polygonu v Kopřivnici. A musím říct, že se jedná o jedno z nejkrásnějších aut na současném trhu. Odkazů na starý E-Type je na autě dost a jméno si tedy plně zaslouží. Co se mi líbí, to je kraťoučký zadní převis. A překvapila mi kapota vyklápěná dopředu, to už se moc nevidí. Uvnitř je nízký posez v útulném interiéru plném kvalitních materiálů. Líbí se mi vysunovací výdechy klimatizace po nastartování, sice taková zbytečnost, ale moc hezká.
Začnu s typem F-Type S, tedy šestiválcovou verzí. Svezl jsem se jak s kupé, tak s roadsterem, ale kvůli dešti se nesměla otevírat střecha. I když byla střecha na místě, bylo z roadsteru lépe vidět dozadu přes větší okno. Šestiválec hezky zní hezky jadrně v otáčkách a je krásně čitelný. Auto s ním je takové vyváženější, a i lépe navazuje na původní šestiválcové E-Typy. S lehčím motorem na přední nápravě je jistější a stabilnější v zatáčkách a v reálu jedu na okruhu mnohem plynuleji, protože nemusím tolik na brzdy a držím v oblouku lepší otáčky.
Posuneme se výš ke kupé F-Type R – tedy osmiválcovému kupé. Má užší sportovnější sedačky, ale hlavně mnohem lépe znějící motor. Ten umí temně dunět hned po startu a na okruhu mi jeho ryčení nahání husí kůži. Rychlejší je ale jen na rovinkách, v zatáčkách to chce o něco větší respekt k těžšímu čumáku. Pořád je ale F-type tak čitelný, že by s ním dokázala jet rychle i moje matka. Po pár kolech se dostanu i k limitu přilnavosti kol, ale vím to dřív, než začnou pneumatiky pískat. No a nakonec F-Type SVR Roadster. S tím to byla fakt jen taková krátká zkušenost, ale pořád si pamatuji výrazný nádherný zvuk a precizní chování. Zlepšení jsem pozoroval i v jízdních vlastnostech, kde se inženýři zaměřili právě na odstranění nedostatků zmíněných výše. SVR jezdí tak čistě, jako slabší šestiválec, akorát má i ten osmiválcový zvuk. Patrně bych jej zařadil do pěti nejlepších aut, která jsme za celý život řídil.
