Jménem Commodore označoval Opel šestiválcové verze velkého Rekordu. Jinak si ho půjčil od australského Holdenu a vyráběl jej až do roku 1982 jako předchůdce Omegy. Já zatím projel jen Commodore první generace s karoserií Fastback, což byl vlastně třetí Rekord. A zvláště v téhle verzi GS s vinylovou střechou, pruhy na kapotě a přídavnými světly (vše za příplatek) připomíná americký muscle car. Dokonce se mu přezdívalo „německý Charger“.
Commodore dostal tu nejlepší výbavu, aby se nějak prolomilo vnímání značky jako levného výrobce. Varianta GS z roku 1967 byla pak to lepší a výkonnější, zkrátka vrchol. Pod kapotu dostal šestiválec o objemu 2,5 litru s dvojitým karburátorem, mimořádně hezkým zvukem a výkonem 128 koní. Ten sice není na pohled vůbec hezký, ale motory nejsou na koukání (i když busso…). K motoru je připojen čtyřstupňový manuál, který má nepřesné dráhy a tak to chce na lomenou řadičku cit. Obří dřevěný volant a pedály se snad až příliš citlivou spojkou nejsou nic moc.
Model GS dostal také přepracované odpružení zadní nápravy, aby se zlepšilo jeho chování. Brzdy s posilovačem jsou silné a citlivé, moc ale nepotěší necitlivá spojka. Také nastavením podvozku je Commodore spíš hodně pohodlný a komfortní. Znamená to také výrazné náklony a připomíná to hodně americké křižníky. Řízení je hodně přeposilovatelné, takže případnou přetáčivost je celkem sranda korigovat. Od roku 1970 se nabízela verze GS/E se vstřikováním a výkonem 150 koní, ale s koncem Rekordu se vytratilo i kupé Commodore.
Aut mi zapůjčili Veteráni na Truc a článek o něm byl i na Garáži.
