Jestli máte rádi zrovna jako já onu slavnou továrnu pana Ferdinanda, zasníte se jistě se mnou. Rozhodl jsem se prozradit vám zase pár novinek z krabího mozečku.
Sice jsem prohlásil, že letos žádné auto kupovat nebudu, důvod k tomu je prozaický. Tak nějak šetřím na další Porsche. Ani to elektrické vozítko z minulého blogu jen tak do naší domácností nepřibude. Život je totiž o prioritách. A Porsche je zkrátka Porsche. Jenže nedá mi to a zamyslel jsem se i nad tím, jaké mělo mé oblíbené Porsche 911 z 80. let konkurenty ve své době a jak si stojí dodnes. S každým z nich bych se totiž v dohledné době vážně rád seznámil, popovídal s reálným majitelem a možná krátkou projížďkou nasál dojmy, které tahle auta dovedou navodit. Všechna čtyři auta jsou totiž sama o sobě velmi zajímavá, každé úplně jiné a ve velkém kontrastu s „rodinným stříbrem“ ze Stuttgartu.
Porsche 911 konkurenci vlastně nemá…
Porsche 911 série modelu „G“ ve své poslední podobě před příchodem výrazně modernizované 964 se totiž ke mně vážně skvěle hodí. Kamarád jedno má a prodává, takže jsem měl možnosti si ho vyzkoušet. Možná jste ten článek i četli, pokud ne, posílám odkaz zde. Model Carrera 3.2 je poslední variantou, která má nápravy tradičně odpružené torzními tyčemi, vzduchem chlazený motor bez katalyzátoru, ale už se spolehlivým hydraulickým napínákem řetězu a velmi solidním výkonu 230 koní v evropské verzi. Občas si kladu otázku, proč jsem nezkusil prodat svojí vodou chlazenou 996 Carrera 2 a nepřiplatil si a nekoupil přesně tenhle vzduchem chlazený model.
S trochou štěstí na dobrý prodej i dobrý nákup bych své vysněné Porsche 911 mohl mít už dneska doma. Jenže je to složitější. Ta modernější vodou chlazená má vážně lepší rychlejší motor, který přímo letí za charakteristického vytí šestiválcového boxeru od pěti tisíc otáček k sedmičce, kdy je potřeba zařadit další rychlost. Podvozek je daleko jistější pro vážně rychlou jízdu, přitom je Porsche v rukách pořád jemné, čitelné a předvídatelné. Co vám budu povídat, řídím ho děsně rád, a to spolu načínáme čtvrtý rok od koupě. Čas hrozně rychle letí. Vůbec nemám dojem, že bych chtěl jakýkoli novější model. Vím, v mé staré 996 sem tam něco v interiéru vrže i skřípá, ale to jsou takové ty zvuky, které si člověk spojí se starým autem, zvykne si na ně a má pocit, že se cítí jako doma.
Ale proč mě to táhne k té staré 911? Na první dobrou působí při svezení podobně jako moje auto. Ale po chvilce člověk zjistí, že spoustu věcí je jinak. Zejména motor se projevuje hutněji už od nižších otáček a tím charakterově vynahrazuje ten nedostatek výkonu v těch vyloženě vysokých. Na svou dobu byla tahle stará Carrera úžasně rychlá. Pedály jsou uložené z podlahy jako u brouka a bez zvláštního nástavce na plynový pedál se moc meziplyny trefit nedají. Ale jak si na to člověk zvykne je to boží. Ten cit v reakcích na pedály i na volant bez posilovače řízení je fantastický. A pak je tu ta charakteristická hra s přenosem hmotností – lehký předek, který chce při nájezdu s citem zatížit a fantastická trakce na výjezdu, kdy zadek přidřepne a Porsche akceleruje ze zatáčky bleskově ven. Tomu se prostě nic nevyrovná. A umí to každá 911. (Doufám, že i ty nové, se kterými zatím bohužel zkušenosti nemám.)
Oproti modelu Carrera SC 3.0 je 3.2 výrazně vylepšená, a to ve všech ohledech. Zkrátka mám pocit, že je to přesně ten model, který bych chtěl. Kamarád ten svůj už delší dobu nabízí k prodeji a zatím narazil jen na samé snílky jako jsem já. Ale naštěstí nepotřebuje prodat hned, má to auto rád. Touží po úplně staré 911 z počátku 70. let a já ho svým způsobem i chápu. Nakonec bronzová 911 S z filmu Le Mans je přesně tím Porsche 911, po kterém přeci všichni stejně toužíme. Jenže je drahá. I proto si chci realisticky časem udělat radost právě modelem G, Carrera 3.2. Trh je poslední dobou pomalejší, ceny již nestoupají, možná je totiž prodejci před pár lety už moc přepepřili a reálných kupců není tolik. V inzerci je na výběr aktuálně dostatek aut v cenách mezi 40-50 tisíci euro. A já se jen modlím, aby nikam dál nestoupaly, protože upřímně netuším, zda si tuhle radost budu moci dopřát už letos. Spíš právě ne. Už ale pojďme k těm konkurentům Porsche 911 z 80. let.
Maserati Biturbo
Tentokrát to ale udělám jinak než obvykle. Anglicky jistě všichni nějak umíte a asi nemá cenu, abych plýtval písmenky a snažil se opsat dojmy z řízení auta ve kterém jsem zatím v životě jen jednou seděl – na výstavě veteránů. I tak působí na první dojem „italská E30“ hodně šarmantně. Specifické čalounění z jemné broušené kůže voní trochu jako starožitný nábytek a k těmhle vůním se přidají pachy oleje a šmíru. Maserati Biturbo je navíc na trhu stále levné. Na to, jaká je to exotika. No, pusťme si Davida Cironiho a v klidu si k tomu načněme pivko nebo dolijme skleničku dobrého rulandského šedého. Jestli bych po Maserati z 80. let toužil, upřímně vážně nevím. Ale má moje sympatie.
Ferrari Mondial QV
Už jsem se o něm zmiňoval v jednom ze starších blogů. V prosinci jsem obletoval jeden kousek na prodej v krásné modré metalíze a zase ty vůně, ten posaz za volantem, ta mechanická otevřená kulisa řazení a krátký předek před mými nohami na pedálovém boxu, který působí jako by byl přímo mezi předními koly, to všechno na mě působí moc dobře. Jenže na rozdíl od Porsche si nedělám iluze o reálně příšerně vysokých provozních nákladech tohoto dnes prakticky nejlevnějšího Ferrari na trhu. Já mám totiž pocit, že vlastnictví Ferrari zůstane v mém případě prostě jen takovým tím klasickým klučičím snem, který se nikdy nesplní.
Lotus Esprit Turbo
Kdo by nechtěl káru Jamese Bonda. Vlastně asi jen kvůli zatracenému účinkování ve filmu „The spy who never loved me“, kde si Esprit zahrál na ponorku a v následujícímu filmu „For your eyes only“ z roku 1981 si zahrál už opravdový Esprit Turbo jsou prostě velmi drahé. Lotusy jsou moje krevní skupina a jejich čtyřválec „Twin cam“ předběhl svou dobu. Jsou to skvělá auta, mají fantastický design, řízení, kvůli kterému je dodnes Lotus etalonem sportovních aut a image, která mě hodně bere.
Sice jsem místy přemýšlel o modelu Eclat/Excel zejména kvůli příznivé cenovce, ale Esprit Turbo s motorem uprostřed je zkrátka ten model, který mám taky někde přišpendlený na posteru své garáže snů. Jeden můj známý tenhle sen doopravdy má. A jezdí s ním velmi málo. Možná to trochu napovídá cosi o tom, že nápad utratit peníze určené pro nákup Porsche za charakterního anglána z Bondovky není úplně tím nejskvělejším. Stejně se mi Esprit neskutečně líbí a řídit ho bude velký zážitek. Každopádně, užijte si jeden z nedávných filmů od Harryho Metcalfa (pokud jste ještě neviděli) s moc hezkou tématikou přímo jako z filmů o agentu 007.
Chevrolet Corvette C4
Abyste neřekli, že to píšu nevyváženě, do dnešního výběru rozhodně patří i Amerika. Corvette C4 přišla na trh v roce 1983, takřka shodně s mnou vybraným Porsche a působí oproti němu jako noc a den. Zatímco Porsche vypadá stále jen jako velký facelift auta původně navrženého v roce 1964, čtvrtá generace Corvette je ryze futuristickým strojem. A protože se dnešní blog natáhl jak špagát na věšení prádla a já jsem v Corvette C4 jaktěživ nejel, opráším jeden ze starších textů klasického Autíčkáře od klasického Vavrise. Sám si to jdu teď taky přečíst. Každopádně Corvette C4 má svá objektivní pozitiva a zejména stále velmi rozumnou cenovku. Osmiválec, obrovská kapota a futuristický vzhled prostě v mnoha ohledech tradičního poršáka přímo deklasuje. Jenže víte, jak to je… Silnice nejsou jen arizonské nekonečné roviny. Jednou přijdou i zatáčky. A velký placatý brouk se stejně stal jednoznačně přesně tím autem, za které budu ochoten utratit své těžce vydělané zlaťáky.
