Situace kolem Covidu se konečně trochu uklidnila, evropský semafor je až na výjimky zelený, a mě už svrbí prsty. Co s tím? Řešením je výlet na kopečky, na alpské průsmyky, na které jsem se celou zimu těšil a několik hodin strávil s plánováním zážitkové cesty s partou kamarádů. V plánu bylo původně Rakousko, Švýcarsko a Itálie. Ale Rakousko se s Itálií bez Covid-testu ještě nedá a navíc jsme se s partou nesešli termínem. Sám jsem jet nechtěl. Zamáčkl jsem tedy slzu s tím, že pojedeme až na podzim. Snad nezavřou hranice díky druhé vlně. Pár dní jsem chodil jako tělo bez duše..a poté přišla záchrana 🙂 Zaslechl jsem větu od ženy: „Pojedeme do Rakouska, jen ve dvou cabriem, babičky pohlídají. Už se na tebe nemůžu dívat, tohle nejsi Ty. Naplánuj trasu, přidej si tam pár průsmyků, a spojíme to s turistikou.” V tu chvíli se mi rozsvítily oči.
Původní plány jsem uložil do šuplíku, však se na ně ještě dostane. Byl čas naplánovat novou trasu.
První půlden odpoledne byl cílený pouze na přejezd do hotelu ve vesničce Biberwier u Ehrwaldu, na rakouské straně pod Zugspitzem. Žena měla vyhlídnuté tohle místo kvůli turistice, a jako poloha pro projíždění průsmyků to bylo taky ideální.
Biberwier je hned na začátku severní strany Fern Passu, přes který jsem vždy projížděl v silném provozu přes den, a tak nějak si říkal, co kdyby tu ten provoz nebyl…
Vyjížděli jsme brzy odpoledne, navečer jsme dorazili do hotelu. Počkal jsem si na večer, sedl do auta, urazil asi 3 kilometry k přípojce na Fern Pass, kousek za tunelem od severu.
Má kvalitní široký asfalt a celkově je to spíše rychlejší průsmyk, ale přes den tu jezdí i kamiony. Večer jsem potkal jen 4 auta, všechny z protisměru. V té chvíli to byl docela pěkný řidičský zážitek. Do většiny zatáček je krásně vidět, žádné díry, jen kličkování levá pravá a kopírování trajektorie silnice. Dojel jsem asi 2 kilometry za most, proběhla otočka a směrem nahoru to bylo ještě lepší. Úsek za mostem směrem nahoru je obklopený kamennou zdí, kde se krásně odrážel zvuk bavorského řadového šestiválce.
TIP: Nahoře v sedle je čerpací stanice, kde mají levnější benzín, ale jen N95.
Druhý den ráno počasí vyšlo krásně a my si před snídaní užívali výhled na Zugspitze z našeho balkónu.
Dopoledne jsme sedli do auta, a se staženou střechou projeli Fern Pass v silnějším provozu až do městečka Imst, kde je značený začátek průsmyku Hahntennjoch. Čekal jsem spousty motorkářů, ale lehce před desátou dopoledne jsem před sebou tlačil jen Citroen DS obsazený řidičem v tyrolském klobouku, který mě zatím nijak nebrzdil. Do té krajiny se DSko náramně hodilo. Cestou nahoru je u silnice maličké místo s lavičkou, kde stálo za to udělat fotku.Nechal jsem Citroen v klidu odjet, počkal si abych měl před sebou rezervu, a už jsme se řítili nahoru za doprovodu hutného zvuku motoru odrážejícího se ze skal. Silnice je to užší, zato s kvalitním asfaltem a krásným výhledem.
Po projetí sedla je klesání se zatáčkami, středně širokými, asfalt krásný, ideální místo na vytáčení dvojky a trojky. Dole před vesničkou je krásná dvojitá vracečka, jen pozor, kravince jsou všude i na silnici, stejně jako krávy. Další klesání do údolí je taky moc hezké, ve stejném stylu.
Projíždíme slunné údolí směr Stanzach a odbočujeme na Namlos Pass. A tady přichází jedno z největších překvapení našeho výletu. Nádherná točitá okreska, šířka akorát, povrch kvalitní, provoz minimální, spíš žádný. Potkávám pár Porsche a jinak nikoho. Tahle okreska je geniální, hodně rychlých zvlnění, lehce kopcovité, točím volantem sem a tam, a směju se jak malé dítě. Paráda. Přes Namlos je to kochání krajinou, za vesničkou je silnice ještě o trochu širší a rychlejší, provoz pořád minimální. Před Berwangem je to geniální úsek. Otáčím se a jedu to znovu. Panorama zde ale moc nečekejte. Odpoledne proběhla i hezká turistika kolem jezer Sebensee a Drachensee.
Třetí den dopoledne jsme šli menší turistický okruh kolem 3 jezer, kde můžeme opravdu doporučit krásné koupání v jezeře Blindsee. A poté se přesouváme směrem k Silvrettě-Hochalpenstrasse. Beru to rovnou přes Fern Pass na Namlos-Pass a znovu si užívám prázdné rychlé klikatice na 25 kilometrech. Další bod v mapě je městečko Warth, odkud začíná Flexen Pass. Ten je relativně úzký, do zatáček není moc vidět a jezdí tu i autobusy, na dynamické svezení ne úplně vhodné. V Zürsu nás čekala otevřená krajina, ale já se tak těšil na galerie a tunely, že jsem to prosvištěl bez kochání. Bohužel, galerie vypadají o dost lépe na fotkách a videích z dronu, než když je projíždíte reálně. Flexen Pass byl tedy docela zklámání. Dojeli jsme až do Sankt Anton am Arlberg. Nejlepší pasáží je ale Arlbergstrasse těsně nad městečkem Stuben, bohužel provoz brání nějakému silnějšímu zážitku z jízdy.
Přes Wald am Arlberg projíždíme údolím do Bludenzu, a další bod turistiky je uměle vybudované jezero Lünersee. A k němu čirou náhodou vede taky moc pěkná silnička. Na začátku hodně zatáček, široká, zase krásný asfalt, a na konci už skoro bez provozu, pořád kvalitní. Po turistice se vracíme stejnou silničkou a pokračujeme údolím do Gaschurnu, což je předposlední obec před mýtnou bránou na Silvrettu. Jaká náhoda že přespáváme zde 🙂 A jaká náhoda, že tu před hotely postávají spousty sportovních aut…
Na poslední den byl plán jasný, ráno přivstat, zaplatit mýto, které platí na celý den a užít si Silvrettu, dokud po ní nezačnou jezdit auta, cyklisté nebo motorky.
Vstávám v 6h ráno, zahřívám cestou pozvolna motor a v 6:20 jsem na bráně, stahuji střechu, zapínám vyhřívání sedaček, platím mýtné a modlím se, aby to vyšlo. A vyšlo! Silnici před sebou mám úplně prázdnou. Točím volantem pravá, levá, pravá, levá a těch vraceček je jen směrem nahoru k první přehradě asi 25. Z4 hltá jednu zatáčku za druhou, pneu pískají, sání sviští, motor točí, a výfuk prská při každém ubrání plynu, a já se směju. Tohle je bomba! A jsem tu úplně sám!
Cestou udělám pár fotek a sjíždím k druhé mýtné bráně dolů. Druhá polovina je značně rychlejší, ale všude je to přehledné. Hned za mýtnou branou je sice cedule o měření radarem, nikde jsem ale na žádný radar naštěstí nenarazil. Otáčím to, rovnější rychlejší úsek jedu znovu až do sedla, tentokrát ještě rychleji a nahoře u vrchní hráze potkávám stádo krav. Čekám asi 3 minuty než přejdou a paní v autě se na mě usmívá. A já si říkám, že už tu asi nebudu úplně tak sám. Cestou dolů znovu proběhne pár fotek, a potkávám asi 3 auta. Jedu na hotel na snídani a těším se na další kolo se ženou. Cesta zpět domů je totiž naplánováná tudy. Vyrážíme kolem deváté, a cestou nahoru už potkáváme spoustu cyklistů, motorek, aut a dokonce i autobus! Na Silvrettu si to chce přivstat, jinak si to řidičsky neužijete.
Následuje cesta do Garmische v silnějším provozu a dálniční přesun domů.
Dnes je to týden od doby, kdy jsme odjeli, a už mě zase svrbí prsty. Kam to bude příště?
Paradni vylet! Krasny fotky. Diky za blog
Pěkný fakt. A bavoráček jak je nemám moc rád, tak tady tomu to sedne. Dík za zajímavý povídání.
Díky 👍🏻
Paráda, krásné fotky a velmi čtivý text. Úplně jsem v duchu taky začal vymýšlet, jak to zařídit doma a projet se po takových silnicích taky :-).