Civic čtvrté generace, to je auto, kde bych skoro mohl jezdit s kšiltovkou opačně. Zatímco první generaci si pamatují diváci Nemocnice na kraji města a ty poslední si rádi vybírají starší lidé, prostřední generace (třetí až šestá) patří spíš mezi oblíbená auta mladších řidičů. Já se denně vozím právě šestou, ale v rámci článků jsem řídil i tuto čtvrtou s pohledným designem nízké karoserie. Šlo o kanadský exemplář, který se k nám dostal jako dědictví. A podle mne vypadá dobře díky designu podobnému s druhým CRX.
Výhodou je slušná prostornost v interiéru, jen na výšku je tenhle japončík trochu limitující. Prosklená plocha je obrovská (ano, v létě je to skleník) a nenarušená tlustými sloupky. Vede to i k větší hlučnosti, ale celkově se mi v autě sedí příjemně. Takže otáčím klíček a probouzím patnáctistovku D15B, čtyřválec s hezkým zvukem a obrovskou touhou po otáčkách, který Honda spárovala se čtyřkvaltem. Má 90 koní a 119 Nm, které se nemusíte bát využívat naplno. Civic má totiž výborný podvozek a tak se do zatáček můžete vrhat pod plynem (alespoň nemusíte dlouze akcelerovat).
Podvozek dostal nezávislé zavěšení všech kol, delší rozvor a výsledkem je perfektně vyvážené a naladěné auto, které je na okreskách neuvěřitelně zábavné. A také to bylo důvodem, proč tolik Civiců dožilo jako závodní auta. Civic je lehký a nádherně v obloucích drží. Tužší řízení je absolutně přesné a nemá žádnou prodlevu. V roce 1991 jej ale Honda nahradila novou kulatější generací. Pořád ale Civic zůstal a dodnes zůstává zábavným řidičským autem. Ostatně mám zkušenosti ještě s šestou, sedmou, osmou, devátou i desátou generací a nudit neumí ani jedna. Tento veteránský Civic se objevil s fotkami od Mikky i na Garáži.
