Jako první sem řídil užovku 120 L v bílé (no, do bílé měla daleko) barvě, ale o té nakonec článek nevznikl z důvodu velmi malého poštu fotek. O pár týdnů později jsem už sedal do béžové (možná spíš hnědé, Škoda měla ve vzorníku hodně hnědých odstínů) stodvacítky a mohl se o ten zážitek z nástupce stovky podělit i se čtenáři. Tehdy jsem byl fascinovaný dvěma zavazadlovými prostory nebo rezervou jako součástí deformační zóny, dnes mi už takové věci ani nepozvednou obočí. I na tu kapotu otevíranou do boku jsem si zvykl. Těšilo mne, že můj táta míval také takovou, cihlově červenou.
Tehdy to pro mne bylo ještě hodně nové a neprozkoumané, takže jsem moc nevěnoval pozornost nedostatkům spočívajícím v koncepci vše vzadu. Tedy, ona samotná koncepce není zas tak špatná, jezdit s Porsche mne bavilo, jak jste si nedávno přečetli. Ale tehdy jsem za prvé neměl zkušenosti s Porsche, za druhé neměl moc zkušeností obecně. A Škoda fakt není jako Porsche, takže z toho dokázala vytřískat jen slušnou trakci. A to jsem rád, že je to model 120 s větším motorem 105 by byla ještě handicapovaná slabší pohonnou jednotkou.
Jinak má stodvacítka se sklony k rezavění docela problém s necitlivým řízením a komfortním, i když nepředvídatelným podvozkem. Pohyby volantem a odezva na ně připomíná spíš kormidlování než skutečné řízení v autě. A to bych se ještě mohl vysmívat, že to L znamená výbavu de Luxe, přitom luxusního na ní nebylo vlastně nic. Cvakající zvuk dveří je typický a pamatuju si ho z dětství, potah volantu mi trochu klouže v rukou a pořád nevím, k čemu je ta konstrukce na sedadle. Sice mne netlačí, ale stejně sedím nějak moc vysoko a opěradlo je příliš krátké. Trochu ocením snad jen podpultovou řadičku, krásný dobový doplněk. Stodvacítka má takový typický zvuk motoru, který jsme v Čechách dostali pod kůži asi všichni. Navíc mi chce trochu chcípat, takže je ideální, když ji pořád držím trochu pod plynem. Stejně vlastně neumí jezdit nijak rychle, takže se nemám čeho bát.
Důležitým rokem pro kariéru českého sedanu byl 1983. Tehdy jsme se rozloučili s užovkou a dostali eMko, modernizovaný model s uhlazenějším designem. I tu jsem si mohl vyzkoušet dokonce takřka ve stejné verzi, jakou měl můj táta – 120 L 5Speed. Akorát on měl bílou, zatímco tahle zkoušená je modrá. Jinak auto bylo vyrobené ještě před tím, než se stodvacítky s pětikvaltem začaly označovat jako 125 L.
Emko má větší rozchod kol, tužší karoserii, silnější motor a silnější brzdy. A také jiný design, v něčem snad i povedenější. Vpředu jsou samonavíjecí pásy, čitelné budíky, měkká sedadla a také typická vůně, kterou si můj nos pamatuje z dětství. Technickým pokrokem byla vylepšení systému čištění oleje, nový karburátor s nižšími emisemi a nová spojka. Tehdy to asi řidiči poznali, někomu z mé generace ale tohle auto přijde pořád staré. Už jen to prskání po studeném startu nevzbuzuje zrovna důvěru, že dojedeme do cíle. Dojem se moc nezlepší ani po ohřátí, sice ubylo rámusu (motor je do kabiny ale pořád dost slyšet), ale svižně sedan stejně nepůsobí. Navíc mi zpočátku dělá problém plynulý rozjezd bez cukání, daří se mi až na třetí pokus.
Vede mne to k úvahám, jak se k takovému autu vlastně chovat. Dobové recenze zmiňují nepředvídatelné chování na limitu, ale popravdě vůbec netoužím se limitu jen přiblížit. Naopak se mi zda nejlepší jet „tak nějak normálně“. Pro někoho, kdo není na tato auta zvyklý, je totiž i to docela výzva. Až za volantem stodvacítky jsem si naplno uvědomil, jak moc nám moderní auta pomáhají a co vše dělají za nás. Možná by stálo za to, aby jednu Škodovku měla každá autoškola a posadila do ní alespoň na jednu hodinu nováčky. A v klidném tempu dokonce i ocením měkčí nastavení a celkem slušně pohodlnou jízdu na hrbolech a výmolech.
Já byl za možnost vyzkoušení stodvacítek rád, trochu mi to poupravilo vnímání starých aut. Dřív bych byl rád za jakékoliv staré auto doma, po svezení se stodvacítkou sem si začal pečlivěji vybírat. Ano, možná kdyby doma zbyla nějaká z těch tátovo, kde mne vozil na zadním sedadle, tak bych si jí z nostalgie nechal. Ale abych si koupil nějakou cizí, to teda asi fakt ne. Zvlášť, když vidím, co vyvádějí jejich ceny, výrazně lepší je nástupnický Favorit. V porovnání s jinými auty východního bloku na tom Škoda nebyla tak špatně, ale my si dnes můžeme kupovat i auta z druhé strany železné opony. A třeba Porsche 924 se dá pořídit za podobný rozpočet.
Starou hnědou stodvacítku mi půjčili Veteráni na Truc a Zpátečka.cz, modrou zase Retro-auta.cz.
