Začněme tím nejstarším Audi 100 LS druhé generace C2. Tu Audi uvedlo v roce 1976 se střídmějším designem a poprvé představilo i pětidveřový Avant. Také se poprvé nabízely vrcholné verze pod označením Audi 200. Tahle stovka byla ale dost obyčejná, s takovou normální výbavou a na pěkných originálních kolech. Interiér je vzdušný a kufr dostatečně velký, ergonomie je zvládnutá na jedničku. Velmi dobře se drží velký volant, líbí se mi i dobové rádio. Postrádal bych ovšem hlavové opěrky, byť mi nepřijde, že bych je v jiných autech nějak moc k opírání využíval.
Model 100 LS nedostal legendární pětiválec, ale jen dvoulitrový čtyřválec. Ten je na pohled maličkatý a pod kapotou se skoro ztrácí. Jeho 115 koní a 165 Nm ale není málo a na velký sedan to příjemně stačí. Stovka tak není žádný trhač asfaltu, ale auto s rozumnou dynamikou na své rozměry. Stačí jen pomocí manuálního pětikvaltu držet správné otáčky. Navíc je čtyřválec velmi tichý a není skoro slyšet, pořád mám pocit, že mi to někde chcíplo.
Tunové auto vyniká ale úžasným jízdním komfortem, kdy filtruje a maskuje všechny nerovnosti rozbité okresky. Tvrdší začaly německé sedany být až později, generace C2 ještě umí plout hladce jak na obláčku. Samozřejmě to ale znamená i větší náklony v zatáčkách a houpavější charakter.
U druhé generace překročil počet vyrobených stovek milion exemplářů. V roce 1982 přišlo střídání stráží za aerodynamický model C3 a Audi zase ukrojilo něco z náskoku BMW a Mercedesu. Přezdívá se mu doutník, kvůli tomu tvaru. Oficiální jména jsou ale Audi 100, 200 a 5000, v Číně v licenci jako Hongqi Mingshi a kromě sedanu se prodávalo i kombi Avant. Výrazně se zlepšila aerodynamika celého auta a uvnitř byl kvalitní, pohodlný a prostorný interiér.
Já si stovku C3 vyzkoušel dvakrát, poprvé ve vrcholné variantě 2300 CS (vrcholné variantě stovky). Vrcholná byla ale motorizace, ne výbava s látkovými sedadly a manuálními okny. Alespoň potěší šíbr, samozřejmě také manuální. Motor je tichý, v autě není prakticky slyšet, jen ve vyšších otáčkách. A jelikož je to pětiválec, tak to díky krásnému zvuku ničemu nevadí. V přímce je auto opravdu rychlé, jinak ale pořád komfortní a trochu houpavé. A dokonale klame tělem, přijde mi, že musím jet mnohem pomaleji, než v reálu jedu.
Do generace C3 jsem se po letech vrátil a vyzkoušel si ještě Audi 5000S, tedy americkou verzi. Sice má barvu jak německý taxík, ale v Kalifornii to byl běžný odstín ze vzorníku a ty americké nárazníky nepřehlédnete. Uvnitř byl stále látkový interiér, většina výbavy byla ale ovládaná elektricky a také vám otravně pípá, když otevřete dveře. Číslice 5000 měla Amíkům napovědět, že výkonem 110 koní Audi odpovídá jejich pětilitrům, i když má objem jen 2,2 litru. A má samozřejmě hladce fungující třístupňový automat, který byl příčinou i soudního sporu, že prý samo zrychluje. Nakonec se ukázalo, že Audi za nic nemůže, jen si Američané pletou pedály. Přesto značka automat upravila, aby se z polohy P dalo přeřadit jen při sešlápnuté brzdě a dalo pedály dál od sebe. Já ale podobné problémy nemám a užívám si příjemnou jízdu, jen se divím, jak Audi klame. Přijde mi, že jedu mnohem pomaleji než ve skutečnosti. A koukněte na tu reklamu.
https://www.youtube.com/watch?v=JgUzL6wrv5o
A nakonec Audi napsalo ještě jednu kapitolu modelu 100, generaci C4. Už kdysi jsem jel s jednou naftovou 2.5 TDI? Ale pamatuju si jen velké pohodlí a hlučnější naftový motor. Kamarád Robert se ale ustrnul a nechal mne projet i s jeho stovkou 2.8 E. Design je ještě aerodynamičtější a dotaženější.
Interiér má krásně velký prostor (i na sedadlech vzadu) a pohodlí, samozřejmostí je i jeho kvalitní dílenské zpracování. Ve světlém čalounění působí ještě větší, než ve skutečnosti je, velká okna ale dělají z auta v létě skleník. To naštěstí vyřeší klimatizace. Výbava je bohatá a kvalita zpracování precizní.
Tahle stovka je předokolka s v té době nejsilnějším motorem – šestiválcem s výkonem 172 koní a točivým momentem 250 Nm. Ano, sice ještě existovala verze s motorem V8, ale to už byla ostřejší S4. Navíc se nemusí nijak vytáčet, stačí jen tak 3500 otáček, pak už toho moc nepředvede. Spojený je s hladce fungujícím automatem ZF. Výkonu má Audi ale dost a jede až 200 km/h, proto má silné, byť málo jedovaté brzdy. Řízení není vůbec špatné, ale s malým volantem se sžívám rychle. Podvozek je ale příjemně komfortní. Generace C4 se nakonec po modernizaci v roce 1994 přejmenovala na A6. Stovková Audi ale působí jako senzační youngtimer pro každý den.
Stovku C2 a bílou C3 mi půjčili Veteráni na Truc. Tu starší mimochodem nafotila opět Mikka, zatímco poslední C4 si nacvakal Roon Photography. Na Garáži vyšla C2 a C4.
